lexikon ptáků

Bažant obecný (Phasianus colchicus)

Měří 70–90 cm (samec), 55–70 cm (samice) a váží 1,1 kg. Má dlouhý špičatý ocas (35–45 cm). Samec má kovově lesklé opeření na hlavě tmavě zelené se zářivě červenými kožními lalučky okolo očí. Samice a mladí jedinci jsou zemitě hnědě zbarvení, mají tmavě skvrnitý hřbet a kratší ocas. Při vzletu vydávájí křídla rámusivý zvuk.
Samec v toku volá "kerrkok" a poté hlasitě tluče křídly. Hřadující ptáci na stromech se ozývají "geggeg gegeg".

Bažant obecný je stálý pták. Žije v lesích, na polích a kulturní krajině bohaté na stromy a křoviny. V Evropě pocházejí téměř všechny populace bažantů z umělých odchovů. Z nichž se však už naturalizoval.

V létě se živí převážně hmyzem, červi a měkkýši, jinak též semeny a zelenými částmi rostlin.

Hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je v důlku slabě vystlaném stébly a ukrytém ve vegetaci. Samice snáší 8–12 šedozelených vajec na kterých sedí sama po dobu 24–25 dnů. Nekrmivá mláďata poté doprovází asi jeden měsíc.

Brhlík lesní (Sitta europaea)

Brhlík lesní je drobný pěvec, váží kolem 23 gramů a měří 12–15 cm. Má krátký ocas, šídlovitý zobák a krátké nohy. Vrch hlavy a těla je šedomodrý (u mláďat s bělavými čárkami), letky jsou tmavé. Černý pruh, který jde přes oko až k týlu, bývá u samic poněkud užší, u mláďat spíš hnědý. Brada a hrdlo jsou bělavé, příuší a ostatní spodina žemlová, boky a spodní krovky ocasní narudlé, u samce velmi tmavé, břicho oranžové. Po kmenech stromu leze velmi často hlavou dolů, což jiný náš pěvec neumí. Ke šplhání má dokonale uzpůsobené krátké a silné nohy. Létá rychle a obratně v plochých vlnkách. Vábí hlasitými hvizdy i jemnějším sýkořím si si. Zpěv je trylkovitý popisovaný jako kvikvikvi.

Brhlík lesní je rozšířen po velké části Evropy kromě Irska a severnějších míst Skandinávie. Brhlíci se zdržují převážně v listnatých a smíšených lesích se starými stromy. Ve vyšších nadmořských výškách se vyskytuje vzácněji. Běžně se vyskytují v zahradách i městských parcích. Jsou to výrazně teritoriální ptáci a zvláště ti naši se jen výjimečně zatoulají dále než 30 kilometrů od hnízdiště. Na svých teritoriích zůstávají i v zimě.

Potravu vyhledávají ve škvírách v kůře, nebo těsně pod kůrou. Je to často různý hmyz, pavouci nebo housenky. V zimě se živí hlavně semeny, často navštěvují krmítka spolu se sýkorami, na rozdíl od nich však zvládne i lískové oříšky. Ty si vynese na strom, zaklíní je, zobákem rozbije skořápku a semínko vyzobe nebo spolkne. Navíc si dělají na zimu aktivně zásoby, které pak postupně vyhledávají.

Brhlík hnízdí v hnízdních dutinách, nejčastěji vydlabaných nějakým datlovitým ptákem (nepohrdne ani budkou), nejčastěji ve starých dubech. Pokud je vletový otvor příliš velký, zazdí ho částečně hlínou, aby dovnitř nemohl nikdo větší. Dutinu vystýlá převážně suchým listím, kousky borové, modřínové, nebo dubové kůry. Ve snůšce bývá nejčastěji 5 až 8 vajec o rozměrech 19 x 14,5 mm, na kterých sedí samice zhruba 14 dní. Samec v době hnízdění přespává mimo hnízdo. Mláďata hnízdo opouští po dalších 22 – 25 dnech a už umí dobře létat. Hnízdí jedenkrát ročně a to od konce dubna do začátku května.

Budníček lesní (Phylloscopus sibilatrix)

Je pták o něco menší než vrabec domácí. Měří 11–12,5 cm a váží 8–15 g. Je štíhlý, svrchní strana těla je zelená, hrdlo je nažloutlé, spodní strana těla je oproti ostatním budníčkům bílá. Nápadný je dosti široký žlutý proužek přes oko. Má světlé nohy. Je velmi pohyblivý a zdržuje se převážně v korunách stromů. Samec, samice a mláďata se navzájem neliší.
Zpěv se skládá z řady stejně vysokých zrychlujících se tónů „síb“, které ke konci splývají v cvrčivé „sirrr“. Často zpívá za toku v třepotavém letu a zpěv doprovází flétnovým „ty ty ty“.

Živí se hlavně hmyzem a jinými bezobratlými. Nepohrdne ale ani rostlinou potravou. Ta je zastoupena především různými bobulemi.

Hnízdí v souvislých listnatých stinných lesích, zejména bukových.
Areál rozšíření je Evropa mimo Pyrenejského poloostrova, většiny středomořských ostrovů, části Balkánského poloostrova a severu Skandinávie. V Asii zasahuje až po řeku Irtyš a po západ Kavkazu. V celé Evropě je druh v posledních letech považován za ubývající.
Budníček lesní je tažný druh. Zimuje v savanách subsaharské Afriky.

V květnu až červenci jednou ročně zahnízdí. Hnízdo je kulovitá stavba s postranním vchodem vytvořená ze suchých stébel trávy a je umístěno na zemi. Samice snáší 6–7 bílých hnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama po dobu 13 dnů a o mláďata se poté starají oba rodiče po dobu též asi 13 dnů.

Budníček menší (Phylloscopus collybita)

Budníček menší je velmi malý pták dorůstající sotva 10–12 cm. Hmotnost u samců se obvykle pohybuje mezi 7 a 8 g, u samic mezi 6 a 7 g. Dospělý pták je svrchu jednotvárně zelenohnědý a ze spodní strany špinavě bílý, končetiny i krátký zobák má zbarven tmavě. Starší jedinci mají opeření obecně hnědější než jedinci mladší, hnědější opeření mají zpočátku i nedávno opeření mladí ptáci, kteří mají přibližně po dobu 10 týdnů navíc i žlutější odstín na břiše. Ve volné přírodě bývá budníček menší nejčastěji zaměňován s blízce příbuzným budníčkem větším, který má barvitější zbarvení nohou a delší zobák.
Nápadně se ozývá, nejčastěji několikrát opakovaným cilp-calp, zjara i nepříliš zvučným trrt-trrt.

Budníček menší hnízdí v rozmezí od západní Evropy až po Sibiř ve východní Asii s izolovanými populacemi v severozápadní Africe, severním a západním Turecku a severozápadním Íránu. Je stěhovavý, svá zimoviště má v jižní a západní Evropě, jižní Asii a severní Africe. Jako jeden z prvních pěvců se přitom zároveň vrací zpět na svá hnízdiště a jako jeden z posledních na podzim i odlétá.
Vyhledává především otevřené lesy s bohatým porostem nižších rostlin, zejména keřů, trávy, kapradin a dalších. Často se vyskytuje i v městských parcích a zahradách. Na rozdíl od již výše zmíněného budníčka většího je často k vidění i v blízkosti vody.

Je převážně hmyzožravý, požírá hmyzí zástupce z více jak 50 různých čeledí, v menší míře i jiné malé bezobratlé živočichy.

Během hnízdního období jsou samci budníčka menšího vysoce teritoriální a ze svého území dokáží vyhnat i vetřelce několikrát většího než jsou oni sami (např. sojku obecnou). Hnízdo, které bývá dobře ukryto v husté vegetaci na zemi nebo těsně nad ní, staví samice z rostlinného materiálu, zejména ze suchých listů a trávy, a zevnitř ho obvykle vystýlá pírky. Do něj pak klade 2 až 7 (obvykle 5–6) krémově zbarvených, 1,5 × 1,2 cm velkých vajec s červenavým nebo načernalým skvrněním, na kterých sama sedí po dobu 13–14 dnů. Samec se na sezení vajec ani na následné výchově mláďat obvykle nepodílí, chrání však hnízdní teritorium před vetřelci. Mláďata opouští hnízdo ve věku 14–15 dnů a další 3–4 týdny se potulují kolem hnízda.

Budníček větší (Phylloscopus trochilus)

Budníček větší je malý pták dorůstající 11–12,5 cm. V rozpětí křídel měří 16–22 cm a dosahuje hmotnosti mezi 7 a 14 g. Stejně jako většina druhů jiných pěnicovitých ptáků je zbarven velice nenápadně, svrchu olivově zeleně a ze spodní strany špinavě bíle. Je velmi podobný blízce příbuznému budníčku menšímu, na rozdíl od kterého je poněkud zavalitější a má i barvitější zbarvení nohou a delší zobák.
Je také dobře odlišitelný díky svému zvučnému zpěvu. Vábení je tázavé "fyít", zpěv je pomalu klasající sloka vzdáleně připomínající tlukot pěnkavy obecné.

Hojně hnízdí na rozsáhlém území Evropy a Asie. Je přísně stěhovavý, zimuje zejména v subsaharské Africe, odkud se zároveň jako jeden z prvních druhů budníčků vrací zpět na svá hnízdiště Obývá převážně otevřené mladší lesní porosty, často se zdržuje také ve vrbových porostech u rybníků, v parcích a zahradách.

Jako většina ostatních budníčků je převážně hmyzožravý.

Začíná hnízdit během dubna. Do hnízda z trávy, ztrouchnivělého dřeva, mechu a kořínků umístěného na zemi klade 3–9 světlých vajec s jemným tmavším skvrněním, na kterých sedí přibližně 13 dnů.

Čáp bílý (Ciconia ciconia)

Jedná se o poměrně velký druh, jeho váha se pohybuje v rozmezí 2,3 - 4,4 kg, samice jsou o něco menší. Čápi bílí dosahují výšky 95 - 105 cm, rozpětí křídel mají 155 - 165 cm. Ve zbarvení převažuje bílá barva, konce letek jsou černé, zobák a dlouhé nohy červené, u mladých jedinců tmavé. Na rozdíl od volavek mají čápi při letu natažený krk. Typickým zvukovým projevem je klapání zobákem.

Čápi se vyskytují na vlhkých loukách, polích, okrajích vod, preferují otevřenou krajinu, často se však nacházejí v blízkosti lidských obydlí.

Na konci léta čápi migrují na zimoviště ve střední a jižní Africe. Několik málo jedinců přezimuje i ve střední Evropě, v České republice se jedná asi o 10 kusů ročně. Tažná hejna mohou čítat i stovky ptáků.

Nejznámější čapí potravou jsou žáby, patří sem ale i další obojživelníci, také ryby, plazi, hmyz a jeho larvy, hraboši (významné pro zemědělství), krtci a dále mláďata různých savců. V Africe často sleduje hejna sarančí.

Hnízda si staví na stromech, střechách, komínech, využívají i umělé hnízdní podložky, v poslední době stoupá jejich obliba v hnízdění na sloupech elektrického vedení. Hnízdění probíhá buď jednotlivě nebo v menších skupinách a začíná v období duben - květen. Hnízdo se skládá převážně z větví a klacků, samice snáší v průměru 2 - 4 vejce, případně jen 1 nebo dokonce 5. Inkubace vajec trvá přibližně 33 dní, vejce zahřívají oba rodiče. Dva měsíce po vylíhnutí se mláďata učí létat.

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus)

Pták o váze 130 - 330 g, délce těla 28 - 31 cm a rozpětí křídel 82 - 87 cm. Zbarvení je podobné u obou pohlaví, hřbet a křídla mají kovově zelenavé zbarvení. Na rozdíl od samce má samice na hrudi bílou pásku. Vztyčitelná chocholka na hlavě dala druhu druhový přívlastek. Mláďata jsou zbarvena více do hněda, aby byla více chráněna před zraky predátorů.

Potravou jsou pavouci, měkkýši, hmyz a jeho larvy, části rostlin, další drobní živočichové.

Typickým prostředím čejky chocholaté jsou mokřadní louky a pole, zárověň preferuje spíše otevřená prostranství a nepříliš hustou vegetací. Hlasové projevy se skládají převážně z varovných výkřiků. Pohybuje se chůzí po zemi, zárověň je to obratný letec, jehož svatební lety se vyznačují množstvím rychlých obratů a prudkých stoupání. Zpravidla žijí v párech, případně ve skupině několika párů. Hnízdění začíná již koncem března. Hnízdo se nachází v důlku v zemi, který hloubí sameček jako součást toku, a je vystláno suchou travou. Jako místo pro hnízdění si čejky chocholaté vybírají mokré louky a pole, proto jsou často zničena polnohospodářskou technikou, což se negativně podepisuje na početnosti tohoto druhu. Samice snáší zpravidla 4 vejce, jejich inkubace trvá necelý měsíc. Zatímco o zahřívání vajec se stará hlavně samice, o mláďata se starají oba rodiče. Po 5 - 6 týdnech začínají mláďata létat. Na přelomu léta a podzimu odlétají středoevropské čejky na zimoviště v jihozápadní Evropě a severozápadní Africe. Tamní populace se nestěhují.

Červenka obecná (Erithacus rubecula)

Je velká 12 - 14 cm, rozpětí křídel má přibližně 22 cm a váží 16 - 18 g. Má kulovité tělo s dlouhým ocasem a končetinami a krátkými křídly a zašpičatělým zobákem. Svrchu je světle hnědá, zespodu modrošedá a bílá, na hrdle a na obličeji má nápadnou oranžovočervenou náprsenku. Oči a zobák jsou černé, končetiny šedé. Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci jsou skvrnití a postrádají oranžovou skvrnu.
Ozývá se často opakovaným "tik", nebo varovné "cií" či "cik". Zpěv je složený z poměrně dlouhých, velice zvučných a různorodých melodií.

Červenka obecná celoročně žije samotářsky, a to v lesích, parcích nebo na zahradách, často i ve vyšších nadmořských výškách. Ráda se zdržuje v křovinách a živých plotech. Velice často přilétává i na zorané pole nebo se drží v blízkosti divokých prasat, kde sezobává vyorané živočichy. Poměrně často se objevuje i ve městech.

Živí se drobným hmyzem a jeho larvami, členovci nebo pavoukovci, na podzim u ní hraje důležitou roli také rostlinná strava, nejčastěji plody bezu nebo tisu. Sama se nejčastěji stává potravou sokolů, orlů, káňat, kun nebo lasic.

V Evropě hnízdí od dubna do července. Během období námluv jsou samci vysoce územní a pokud nějaký rival překročí hranice jejich teritoria, načepýřují peří, hlasitě křičí a do druhého samce neohroženě klovou. Občas však byly zaznamenány i případy, kdy samec červenky obecné napadl jiného stejně velkého ptáka, který vnikl za hranice jeho teritoria.

Samice klade do miskovitého hnízda z mechu, listí a trávy, umístěného v dutinách stromů, děrách, porostu popínavých rostlin nebo v dřevěných budkách ve výšce do 4 m 5 - 6 bílých, červeně skvrnitých vajec o velikosti 20 × 15 mm. Ročně mívá obvykle 2 snůšky, při ztrátě jedné z nich zahnizďuje většinou ještě jednou. Inkubační doba vajec trvá 13 až 14 dní a sedí na nich pouze samice. Mláďata opouštějí hnízdo po 12 až 15 dnech. První oranžovočervená pera na hrudi se jim začínají objevovat po 2 až 3 měsících, stejně jako dospělci jsou zbarveni až po dalších 3 měsících.
V přírodě se průměrně dožívá jednoho roku. Nejvyšší naměřený věk u červenky obecné byl 12 let.

Čížek lesní (Carduelis spinus)

Čížek lesní je pestře zbarvený pták. Má zelenavé opeření se žlutými proužky na černých křídlech, krátký narůžovělá zobák, mírné vykrojený ocas a růžové až načervenalé končetiny. Samec má žlutou hlavu a černou čepičku a na rozdíl od samice postrádá proužkovanou spodní stranu těla. Mládí ptáci mají husté proužkování, hřbet zbarvený dohněda a výrazně světlejší hlavu. Velcí jsou 11 - 12 cm, rozpětí křídel mají 21 cm a váží 13 g.
Zpěv čížka lesního tvoří rychlé švitořivé zvuky kombinované s kňouravými zvuky. Nejčastěji u něj můžeme zaslechnout jedno až dvouslabičné "diéé", při vzletu pak "tet" nebo opakované "tetetet".

Čížka lesního nalezneme především ve smrkových i smíšených lesích, v zimě často i v parcích nebo zahradách. U nás je většinou celoročně stálý, vyjímečně tažný. Vyhledává místa, kudy protékají potůčky, kde se rád koupe.

Podobně jako sýkory se i tento druh velice obratně pohybuje na tenkých větvích stromů a při hledání potravy často visí i vzhůru nohama. Živí se výhradně semeny rostlin, které většinou vyhledávají na olších a břízách, v období rozmnožování nepohrdne ani drobným hmyzem.

V období rozmnožování tvoří početná hejna často vzájemně kombinovaná z hejny čečetek a žije velmi skrytě. Hnído staví přes 20 m vysoko v hustém jehličí. V květnu nebo červnu pak samice klade 4 - 5 bílých vajec s modrým nádechem a černými skvrnami o velikosti 18 × 13 mm. Na vejcích sedí 13 dní a mláďata, které krmí zvlhčenými semeny, hnízdo opouští po 13-15 dnech života. Poté pár zahnízdí vetšinou podruhé.

Drozd brávník (Turdus viscivorus)

Délku těla má 26–29 cm a hmotnost 95–140 g. Drozd brávník je pták o něco větší než kos černý, oproti podobnému drozdu zpěvnému se liší tím, že je na svrchní straně těla více šedý, na spodní straně těla má velké kapkovité skvrny a spodní strana křídel je bílá (u drozda zpěvného žlutá). Samice a samec se navzájem neliší, mláďata jsou na svrchní straně těla skvrnitá.
Flétnový hlas se podobá písni kosa černého, je však jednodušší. Zpívá z nejvyšších vrcholků stromů. Je slyšet pouze několik týdnů v dubnu a květnu.

Drozd brávník je částečně tažný pták přezimující v jižní Evropě, v mírných zimách u nás zůstává část populace, odkud se vrací na přelomu února a března a odlétá na přelomu října a listopadu. Rozšířen je mimo nejsevernějších oblastí v celé Evropě, v severozápadní Africe, od Malé Asie po severní Írán a Zakavkazí a v západní Sibiři.
Žije ve vysokokmenných jehličnatých lesích a na přilehlých loukách a polích. Místy i v parcích a ovocných zahradách.

Živí se dužnatými plody a drobnými bezobratlými živočichy (hmyz, plži, červi, žížaly).

Hnízdí v dubnu až červnu dvakrát ročně. Objemné hnízdo ze stébel a hlíny si staví vysoko v korunách stromů blízko kmene. Samice snáší 4–5 světle modrých, červenohnědě skvrnitých vajec na kterých sedí sama po dobu asi 13–14 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu asi 14–16 dnů.

Drozd zpěvný (Turdus philomelos)

Drozd zpěvný je o málo menší než jeho příbuzný kos černý 20–23,5 cm a váží 50–107 g, shora je hnědý, na hrdle a prsou světle okrový s tmavě hnědými podélnými skvrnami. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Žije velmi skrytě, je však značně nápadný svým charakteristickým zpěvem, kterým se ozývá nejčastěji ráno a večer.

Drozd zpěvný je rozšířený téměř v celé Evropě a v západní Asii. Je tažný, středoevropští ptáci zimují na území jižní Evropy. V České republice se zdržuje v rozmezí od konce února až do října.
Většinu roku žije samotářsky. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy různého typu, často však proniká i do parků a zahrad.

Je všežravý a živí se zejména různými druhy bezobratlých živočichů, přednostně požírá měkkýše, jejichž tvrdých ulit se zbavuje rozbitím o kámen (na místě jeho výskytu proto nalézáme tzv. šnečí kovadliny, tj. kameny se zbytky šnečích ulit) a žížaly. Z rostlinné složky u něj převažuje ovoce a jiné měkké plody (např. bez).

Začíná hnízdit již v březnu. Hnízdo buduje nejčastěji na stromech nebo v hustých keřích, z vnější strany jej lemuje trávou, z vnitřní zase vymazává tvrdou hlinitou vrstvou, díky které je celé hnízdo značně odolné. Samice snáší 4 až 5 modrých nebo modrozelených, 2,7 x 2 cm velkých vajec s tmavými tečkami a po dobu inkubace, která trvá 10–17 dnů, je zahřívá sama, oba rodiče se podílí až na následné péči o mláďata. Obvykle hnízdí 2× až 3× do roka, v některých oblastech svého areálu rozšíření však může zahnídit i vícekrát.
Ve volné přírodě se drozd zpěvný dožívá průměrně 3 let, zatím nejvyšší zaznamenaný věk činil 10 let a 8 měsíců.

Havran polní (Corvus frugilegus)

Je velký přibližně jako vrána, dorůstá 45 – 47 cm, váží 200 – 625 g a v rozpětí křídel měří průměrně 81 - 94 cm. Tělo má celé porostlé tmavým peřím, které má v jasném slunečním světle charakteristický kovově modrý nádech, nápadné jsou na jeho těle také tzv. kalhotky (odstávající opeření na končetinách) a silný, šedohnědě zbarvený zobák. Dospělí ptáci mají navíc neopeřený, světle zbarvený kořen zobáku, který je zároveň jejich hlavním rozeznávacím znakem od podobných vran a krkavců. Mladí ptáci toto neopeřené místo nejprve postrádají a opeření na kořeni zobáku plně ztrácí až kolem svého šestého měsíce života.
Havran polní je poměrně hlučný druh. Často se ozývá hlubokým "kráá-kráá", "kro" nebo krátkým "gag".

Vyskytuje se prakticky v celé Evropě s výjimkou severní části Skandinávie a v širokém pásu od západní Asie až po východní pobřeží Japonska. Je převážně tažný, v zimě se však obvykle stěhuje pouze na kratší vzdálenosti.

Je typickým všežravcem, vyhledává převážně žížaly, hmyz i jeho larvy a odpadky, v menší míře požírá i ovoce a ptačí vejce, dokáže ulovit i menší savce. Několikrát byl již zaznamenán i u mořského pobřeží, kde loví převážně vodní hmyz a korýše. Přes zimu s oblibou navštěvuje i skládky a samotná centra měst.

Hnízdí v početných koloniích, které mohou ve výjimečných případech čítat i celé desetitisíce jedinců. Objemné, neupravené hnízdo z větví si staví zpravidla na samých vrcholech stromů a během dubna až května do něj klade 3 - 5 světle hnědých, 39,1 × 27,9 mm velkých vajec s tmavými skvrnami. Na jejich inkubaci, která trvá přibližně 16 - 18 dnů, se podílí pouze samice, samec na vejcích nesedí, ale po celé inkubační období shání pro samici potravu. Mláďata se opeřují po 32 - 33 dnech, plně nezávislá na svých rodičích jsou kolem 5. měsíce a pohlavně dospívají již kolem 1. roku života. Průměrná délka života havrana polního ve volné přírodě činí více jak 15 let, zatím nejvyšší zaznamenaný věk ve volné přírodě činí 22 let.

Holub hřivnáč (Columba palumbus)

Hlava, krk a ocas jsou šedé, hruď má světle šedou, někdy purpurovou. Na krku může mít zelené, purpurové nebo bílé skvrny. Hřbet a křídla jsou šedohnědá. Délka těla je asi 41 cm, s rozpětím 75 - 80 cm. Dosahuje hmotnosti 450 - 500 g. I přes svou velikost a mohutnost působí poměrně neohrabaně. Na druhou stranu se dokáže zavěsit na větev hlavou dolů, aby se dostal k méně přístupným, lahodně vyhlížejícím plodům. Pohlavní dospělosti dosahuje již v jednom roce.

Jeho jídelníček je složen ze semen, listů, obilných zrn, žaludů, travin a lesních plodů. Nepohrdne však ani bylinami či oříšky. Ve městech se živí i chlebem a jiným pečivem. Zemědělci ho nemají rádi, protože ojídá čerstvě osetá pole či hoduje na mladých rostlinkách. Při pití ponoří zobák do vody, kterou nasaje. Pak krátce zakloní hlavu a teprve potom polkne.

Žije téměř v celé Evropě vyjma severních oblastí Skandinávie. Vyskytuje se také směrem na východ až na Sibiř a v severní Indii. Výjimkou není ani v horských lesích severní Afriky. Kromě doby hnízdění tráví svůj život ve velkých hejnech, která se každý večer schází, aby se uložila ke spánku ve společných místech, jakými mohou být křoviny a dřeviny okolo polí.

Nejčastěji hnízdí na stromě nebo v hustém křoví. Materiál na stavbu si pečlivě vybírají. Větvičky, kořínky či tvrdá stébla hřivnáč zobákem nejprve ozkouší, potom si ho teprve odnese. Samice snáší dvě bílá vejce, o které se starají oba rodiče. Vylíhnutí mláďat trvá 15 - 17 dní. Holubí partneři krmí své mladé hmotou vyvrženou z volete. Teprve po několika dnech přivykají normální stravě. Létat začínají ve věku okolo sedmi týdnů.

Holub skalní (Columba livia f. domestica)

Průměrná délka těla divokého holuba skalního je 29 - 35 cm a hmotnost 300 g. Původně světle šedý s namodralou hlavou, růžovou hrudí a leskle zeleným krkem. U holuba domácího se značně liší tělesné proporce, hmotnost i vzhled. Plemen holubů chovaných na celém světě je více než 1000. V organizovaných chovech je těchto uznaných plemen méně. Jsou rozděleni do skupin. Například: rejdiči, voláči, rackové, holubi poštovní, holubi bradavičnatí, holubi barevní a řada dalších.

Zdomácnění holuba proběhlo již v Přední Asii, odtud se rozšířil jeho chov do Egypta a do dalších zemí v oblasti Středozemního moře i dále do Asie. Holub domácí je společenský, žije v hejnech a hnízdí v koloniích. Kolonii ovládá několik nejsilnějších samců. Je výborný letec a má výtečné orientační schopnosti. Holubi bývají chováni v holubníku. Tvoří páry. Při sezení na vejcích a v péči o mláďata se oba holubi pravidelně střídají. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec.

Hrdlička divoká (Streptopelia turtur)

Hrdlička divoká je evropský druh hrdličky, ptáka z řádu měkkozobí. Vyznačuje se širokými, oranžově hnědými lemy černých hřbetních per a černobílými proužky, tvořícími skvrnu po stranách krku. Má delší ocas. Její délka těla je 31 až 34 cm.

Živí se především semeny různých druhů rostlin, pro mláďata hraje v potravě důležitou roli drobný hmyz.

Hrdličku nalezneme po celý rok ve velké části Evropy. Nejčastěji ji nalezneme v různých zahradách a parcích blízko lidským obydlím. Hnízdí ovšem v otevřených nížinných listnatých lesích. Zajímavostí je, že někdy zahnízdí i během zimy.

Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto)

Hrdlička dorůstá velikosti 28 - 33 cm. Rozpětí křídel má 60 cm a váží okolo 200 g. Má béžovohnědý až šedý hřbet, ocas a křídla s černými letkami a o něco světlejší hlavu a břicho. Kolem krku má charakteristický černý proužek, díky kterému ji snadno rozlišíme. Tenký, na konci zašpičatělý zobák je černý, končetiny oranžovočervené. Za letu je dobře nápadný také delší, ze spodní strany černobílý ocas. Samec i samice jsou zbarveny stejně, mladí ptáci jsou o něco světlejší a postrádají černý nákrčník.
Ozývá se charakteristickými nosovými i chechtavými zvuky. Nejčastěji u ní můžeme zaslechnout především výrazné "kvéh" nebo "kukúú ku". Při toku vydává zase trojslabičné "tu tůt tu".

Živí se různými semeny, ve městech často i odpadky nebo na dvorech s drůbeží. Za potravou zalétává i na pole. V oblibě má i hrách, kukuřici, slunečnici. V mnoha lokalitách, kde je již zvyklá na lidskou společnost, se chová velice krotce a nechá se i krmit z ruky. Sama se stává oblíbenou potravou větších jestřábovitých dravců, lišek a koček.

Původní domovinou hrdličky zahradní je Asie. Na našem území se vyskytuje v poměrně hojném počtu. Žije v kulturní krajině, ve vesnicích i ve městech a na jejich okrajích, v zahradách, parcích, hřbitovech, v zimě často přilétá na krmítka. V průběhu roku žije samostatně nebo v párech. Při hledání zdrojů potravy a při tazích se sdružují do větších, často i velice početných hejn.

Hrdličky žijí v létě v párech v ohraničených hnízdních teritoriích. Hnízdí několikrát do roka, od března do října, výjimečně i v zimě, pokud je mírná. Nízké široké hnízdo z větviček si staví nejčastěji na listnatých stromech nebo na budovách. Samice snáší 2 sněhově bílá vejce o velikosti 30 × 23 mm, na kterých sedí po dobu 14 až 15 dní. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba po 20 dnech života.

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula)

Hýl obecný je nezaměnitelný zavalitý zpěvný pták z čeledi pěnkavovití s šedým hřbetem, černobílými křídly, černým ocasem, temenem hlavy a zobákem, bílým kostřcem a hnědočernými končetinami. Samec má břišní stranu těla červenou, samice šedohnědou. Mladí jedinci mají šedohnědou hlavu a postrádají tmavé temeno. Délka těla je 16 - 17 cm, rozpětí křídel 27 cm a hmotnost 25 g.
Jeho nejčastěji slyšitelným zvukovým projevem bývá pisklavé "kjí" nebo "dý". Při zpěvu se ozývá měkkými a protáhlými tóny.

Vyskytuje se téměř na celém území Evropy a Asie. V České republice jde o běžného pěvce vystupujícího až po horní hranici lesa. V posledních letech byl však u naší populace zaznamenán mírný pokles, který je zapříčiněn ztrátou přirozeného biotopu. Na většině areálu svého rozšíření je stálý, na zimu migrují směrem na jih pouze populace ze severních oblastí. Žije v jehličnatých i smíšených lesích, na jejich okrajích, v parcích a na zahradách.
Hýla obecného můžeme nejčastěji spatřit v zimě, kdy je díky svému zbarvení nápadnější, častěji slétá na zem a žije většinou v hejnech, v kterých se občas zdržují i jiné druhy hýlů. V létě žije skrytě v korunách stromů nebo v hustě zarostlých keřích a na zem slétá jen zřídkakdy.

Jde o typického semenožravce, s oblibou v menší míře ožírá i zelené části rostlin a pupeny, na které na jaře často chodí do ovocných sadů, kde díky této vlastnosti nepatří mezi zrovna oblíbené hosty. Mladí ptáci loví i hmyz.

Dobře vystlané hnízdo si staví oba rodiče nejčastěji na jehličnatých stromech nebo středně vysokých keřích ve výšce 1,5 - 6 m, často v blízkosti lesních potoků. Během dubna klade 4 - 5 vajec o velikosti 15 × 18 mm, na kterých sedí 12 - 14 dní. O mláďata pečují po dobu 2 týdnů oba rodiče.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos)

Kachna divoká se vyskytuje na celém území Euroasie a Severní Ameriky. Obývá nižší polohy, jejím biotopem jsou tekoucí i stojaté vody, ústí řek i mořská pobřeží. Lze jí nalézt i v městských prostředích, na které se dokázala výborně přizpůsobit.

Kachna divoká je velký pták dorůstající 50 - 60 cm. Hmotnost se pohybuje okolo 690 - 1300 g a rozpětí křídel činí 81 - 95 cm. Kačer se od kachny liší hlavně výrazným zbarvením, které je nejvýraznější na hlavě a krku, které bývají tmavě zelené, zobák je zelonožlutý. Jinak je samec sivý, s hnědou hrudí. Na zadním okraji křídel má kovovomodrobílý lemovaný pás. V období rozmnožování je peří samečka nezaměnitelné se samičkou. Zobák mají samci tmavě žlutý a samička hnědý, někdy až hnědočerný. Samička kachny divoké není tak pestře zbarvena jako sameček a má hnědočerné ochranné zbarvení. Jediné nápadné místo je na zadním okraji křídel, které odpovídá samčímu.

Kachny divoké bývají hluční ptáci. Samice vydává kvákavé a hlasité "kvák kvák kvák kvák" (řada slabik z nichž je první nejhlasitější a nejdůraznější), samec přidušené a hluboké "reb", při vzrušení často opakované. Kachny divoké žijí v párech, které se tvoří již na podzim v říjnu a listopadu na společných shromaždištích.

Kachna divoká hledá potravu jak ve vodě, tak i na souši. Potrava je rostlinná i živočišná, většinou převládá složka rostlinné potravy (91 %), ale v létě a na podzim se zvyšuje dávka živočišné stravy. Mezi živočišnou potravu patří ryby, žáby, plazi, savce včetně myší a hrabošů a dokonce i zbytky mršin. Mezi rostlinnou převážně různé druhy trav.

Hnízdo bývá na nejrůznějších místech, především na březích vod, ostrůvcích, v rákosinách, ale i ve větší vzdálenosti od vody v dutinách stromů nebo na střechách budov. Kačer má za úkol výběr místa, ale stavba hnízda je jen záležitostí kachny. Hnízdění začíná od počátku března a protáhne se až do července. Čerstvá snůška však bývá nalezena i na začátku listopadu. Samice snáší nejčastěji 9 - 13 zelenožlutých nebo modrozelených vajec. Na vejcích sedí pouze samice 23 - 29 dní. Kachňata se líhnou dokonale vyvinuta, zásoby žloutku jim vydrží 3 dny a pak se krmí sama. Jde o mláďata nekrmivá a matka je brzy odvádí na vodu, kam seskočí sami nebo je z větších vzdáleností přenese matka v zobáku. Mláďata velmi dobře běhají, plavou a potápějí se. Ve stáří 20-ti dnů začíná růst kachňatům obrysové peří a po 50 dnech jsou zcela opeřená a začínají létat. Pohlavní dospělosti dosahují již v příštím roce.

Kachnička mandarinská (Aix galericulata)

Tato malá, krásně vybarvená kachnička váží cca 450 g. Patří k menším zástupcům vrubozobých. Samec je velmi krásně zbarvený, naproti tomu je samička celkově nenápadně hnědá. Nejlepšího vybarvení dosahují samečci v období toku.

Žije v Asii na Dálném Východě, Číně, Japonsku a Tchaj-wanu. V naší zemi se s ní ve volné přírodě můžeme setkat vyjímečně, když uprchne z nějakého chovu. Obývá lesnatá a křovinatá území v okolí jezer, řek a tůní na úpatí hor i v nížinách. Nevyhýbá se ani lidským sídlištím. Vlivem lovu a změn v životním prostředí se její stavy v přírodě značně snížily. Proto je v některých státech chráněna. Naše zima jí příliš nevadí, proto se dá chovat na rybníku celoročně. Jen je zapotřebí, aby celý povrch nezamrzl.

Živí se drobnými vodními živočichy, rybkami, zelenými částmi a semeny rostlin.

Samice vyhledává přirozené dutiny ve starých stromech. Někdy bývají hnízda i několik metrů nad zemí. Na zemi hnízdí jen vzácně. K toku dochází v jarních měsících, nejčastěji v dubnu a květnu. Samice snáší 9 - 12 vajec. Mláďata se líhnou za čtyři týdny. Káčata po vylíhnutí následují matku a sama vyskáčou ven.

Káně lesní (Buteo buteo)

Káně lesní je štíhlý pták velikosti 53cm se zakulacenými a širokými křídly, poměrně krátkým ocasem, zakřiveným zobákem a krátkými pařáty s ostrými drápy. Rozpětí křídel má 110–130 cm. Zbarvení je velice variabilní od černohnědé až po bledě smetanovou. Vrchní strana těla bývá jednobarevná, spodní světlejší s hnědým pruhováním, zobák je černý, na ocasních perech má tmavé proužky. Pohlaví se zbarvením neliší. Jeho hmotnost se pohybuje od 0,7 do 1,3 kg.
Často můžeme zaznamenat její přítomnost díky charakteristickému mňoukavému "vjiéé", kterým se ozývá zvláště za letu.

Káně lesní je široce rozšířený pták žijící převážně v lesích. Vyskytuje se ve východní až západní Asii a v celé Evropě s výjimkou většího území Britských ostrovů, Skandinávského poloostrova a několika menších ostrovů. Evropská populace je z větší části tažná, odkud odlétá již během října a navrací se nejdříve během první poloviny března.

Potravu vyhlíží z vyvýšeného místa, např. stromu či drátů elektrického vedení, případně za letu nad poli nebo lesními mýtinami. Patří mezi cenné požírače myšovitých škůdců, kteří tvoří hlavní složku její potravy. Často ji můžeme zahlédnout i u mršiny, které někdy požírá i u samých okrajů silnic, občas uloví také plaza, jiného menšího savce nebo malého ptáka.

Mimo období rozmnožování a tahu žije káně lesní po většinu roku samostatně. Před spářením provádí vznášivé lety ve velké výšce, s příkrými pády a rychlým stoupáním. Během dubna až června si staví na stromech mohutné hnízdo z větví, do kterého klade 1–2 nažloutlá vejce s rezavohnědým skvrněním o velikosti 51 × 15 mm. Na vejcích sedí střídavě oba rodiče po dobu 33–35 dní. Mláďata opouští hnízdo zhruba v 46. dni života. V přírodě se obvykle dožívá asi 10 let. Nejstarší káně kroužkovaná v České republice, byla sražena autem ve věku 17 let a 1 měsíc.

Koroptev polní (Perdix perdix)

Koroptev polní je o něco větší než holub domácí. Má silné tělo o velikosti 29–35 cm, krátký ocas, zakulacená křídla o rozpětí 52–57 cm a krátký šedý zobák. Její hmotnost je 350–450 g. Břicho, hrdlo a část hlavy má šedé, křídla a ocas rudohnědé a přední část hlavy tříslivě žlutohnědou. Samec má na břiše nápadnou kaštanově zbarvenou skvrnu podkovitého tvaru, kterou samice většinou postrádá. Mladí ptáci jsou téměř celí hnědí.
Nejsnadněji ji můžeme objevit díky jejímu charakteristickému chraptivému hlasu "kir ik". Při vyplašení většinou létá pouze na krátké vzdálenosti a ozývá se přitom ostrým a krátkým "ryk ryk ryk".

Koroptev polní preferuje k životu extenzivně využívané louky, obilná pole a porosty mladých, nejčastěji listnatých stromků. Na celém areálu svého rozšíření se zdržuje po celý rok. Poměrně hojně se vyskytuje na velkém území Evropy a v západní a střední Asii. Později byla jako lovný pták uměle vysazena na Novém Zélandu, kde je s největší pravděpodobnostní již vyhynulá, a v Severní Americe, kde se i v současné době vyskytuje v dostatečně hojném množství.

Její nejdůležitější složku potravy tvoří obilná zrna nebo jiné části rostlin, vzácněji loví i menší hmyz, který hraje zvláště důležitou roli u mláďat většinou mladších jak 10 dnů.

Koroptev často žije v trvalých párech. Většinu dne se díky svému skvělému zamaskování nepozorovaně pohybuje nebo odpočívá ve vysoké vegetaci. Hnízdí od dubna do července. Nevelké hnízdo, které bývá většinou dobře ukryté v husté vegetaci, si staví na zemi. Ročně klade 10 až 20 vajec. Při ztrátě první snůšky často zahnizďuje ještě jednou. Na vejcích sedí 23–25 dnů většinou samice, samec hlídá oblast v okolí hnízda.

Kos černý (Turdus merula)

Kos černý je středně velký pták s délkou těla 23 - 29 cm. Dospělý samec je matně černý s oranžově žlutým zobákem a žlutým kroužkem okolo očí. Samice je hnědavá s bělavějším hrdlem a nezřetelně skvrnitou hrudí, zobák i nohy jsou černé. Mláďata jsou podobná samici, jsou ale světlejší a mohou mít hnědě tečkovanou hruď a světlé podélné proužky na zádech. Samice ani mláďata nemají oční kroužek. Mladí, roční samci nemají ještě vybarvený zobák, který zůstává černavý.
Vábení je "dukdukduk" nebo "srííí", varování pak rámusivé "tikstikstikstiks". Samec kosa začíná zpívat na začátku jara, obvykle za ranního a večerního soumraku, a to z vyvýšených míst. Zpěv je hlasitý, flétnový a melodický, kos navíc ovládá více melodií a harmonií než slavík. Zajímavé na zpěvu je, že se skládá z jednotlivých skladeb, které kos po dohrání celého svého repertoáru neustále opakuje dokola. Složitost a počet skladeb vzrůstá se stářím a zkušenostmi zpěváka.

Původní areál kosa černého zahrnoval celou Evropu, severní Afriku a jižní Asii, během 19. století byl introdukován i do Austrálie a na Nový Zéland. Kos černý je pták, který před svým přistěhováním se do blízkosti člověka žil a hnízdil hlavně v přízemním patru lesa. Ve městech a vesnicích vyhledává podobné prostředí, sady, vinice, zahrady, parky nebo hřbitovy, obecně je kos velmi přizpůsobivý a je schopen žít a úspěšně vyvádět mláďata všude, kde nachází alespoň nějakou potravu a úkryt.

Po celé Evropě je populace kosa černého rozdělena na dvě oddělené subpopulace, které se liší způsobem života ve vztahu k člověku. Původní, lesní populace, stále žije skrytým způsobem života v jehličnatých i listnatých lesích, populace městská, se přizpůsobila životu u lidských obydlí a v současnosti početně převyšuje lesní kosy.

Lesní kosi černí jsou plaší ptáci, který obývá přízemní patro lesa. Potravu si hledají na zemi a živí se hlavně hmyzem, žížalami nebo plži, a drobnými lesními plody (jahody, borůvky a podobně). Lesní populace kosů je tažná.

Městští kosi černí jsou v porovnání se svými lesními příbuznými mnohem drzejší a i když jsou stále opatrní, dobře snáší ruch civilizace. Do jejich jídelníčku pak kromě bezobratlých a bobulí patří také to, co najdou na ulicích, dvorcích nebo sadech, snadno také obsazují krmítka. Nabídka potravy navíc pokračuje i v zimě a to, spolu s příznivějším mikroklimatem města umožnilo kosům přezimovat.

Kos černý je částečně tažný pták, na zimu odlétají lesní kosi a jen část kosů městských (hlavně mladí ptáci a samice). Ptáci z Čech a severní Moravy zimují u Atlantiku, jihomoravští kosi pak létají do Středomoří. Ze zimovišť se vrací na přelomu března a dubna a odlétá v listopadu.

V České republice hnízdí kos černý v dubnu až červenci dvakrát až třikrát ročně, městší kosi pak hnízdí v průměru o 10 dnů dříve než lesní. Hnízdo je hluboká, polokulovitá miska vybudovaná ze suchý stébel a kořínků slepených hlínou, lesní kosi je umísťují do vidlic stromů a keřů, městší kosi hnízdí i na budovách. Hnízdo nikdy nebývá umístěno vysoko nad zemí.

Hnízdní revír je obsazen jediným párem, který na svém území nestrpí žádného jiného kosa. Samice snáší 4 - 6 modrozelených vajec s rezavými skvrnami na kterých sedí sama po dobu 13 - 14 dnů, o mláďata se starají oba rodiče po dobu 12 - 15 dnů na hnízdě a po vylétnutí je ještě asi dva týdny přikrmují. Kos černý se dožívá až 20 let.

Krkavec velký (Corvus corax)

Dorůstá do velikosti kolem 50 cm a hmotnosti 1,5 kg. Krkavec velký je velký černý pták s mohutným vysokým zobákem, na rozdíl od podstatně menšího havrana polního má opeřený kořen zobáku. Jeho šat je černý s kovovým leskem, na hrdle mu charakteristicky odstává peří. Jeho křídla jsou dlouhá a i na konci široká, prstovitě zakončená jako u některých dravců. V rozpětí křídel dosahuje kolem 1 m. Krkavec má klínovitý ocas, který jej v letu odlišuje od havrana polního a vrány obecné. Let krkavce je klidný s volnými rázy křídel, někdy klouzá zvolna vzduchem. Umí dobře plachtit. Za potravou se ochotně snáší i na zem, ale zůstává ostražitý. Krkavec velký je znám svou opatrností a nedůvěřivostí.

Jeho jídelníček se skládá z hmyzu, drobných obratlovců a mršin. Občas také navštíví cizí ptačí hnízda, která vyplení.

Krkavec velký je stálý pták. Obývá celou severní polokouli. Jeho domovem je takřka celá Evropa, Asie a severní Afrika. Obývá lesnaté oblasti hornatin a vrchovin, nevyhýbá se ani lesnatým oblastem nížin.
V Čechách byl hojný ve středověku, pak díky hospodaření úplně vymizel a od 60. let 20. stol. se pomalu navrací.

V mimohnízdním období se potuluje v okolí hnízda. Žije osamoceně v trvalých párech po mnoho let. Na hnízdiště se vrací kolem února, kdy začíná se stavbou či opravou starého hnízda, které si staví na vysokých stromech a na nedostupných skalách. Své hnízdo používá po několik let, takže za několik let může být nápadné svými rozměry. Vlastní stavbu a úpravy provádí samice, zatímco samec přináší stavební materiál – větévky, trávu, mech. Do hnízda snáší 5 až 6 modrozelených černohnědě, šedohnědě a šedě skvrnitých vajec, které zahřívá samice. Samice sedí většinou sama, doba sezení je 20 až 21 dní. Krmí oba rodiče.

Kukačka obecná (Cuculus canorus)

Dorůstá 33–34 cm, je štíhlá s dlouhým ocasem a křídly. Vyskytuje se ve dvou formách - šedé (samci i samice) a hnědé (některé samice). Na hřbetní straně má kukačka peří popelavě šedé. Zbarvením se podobá krahujci. Její nohy jsou silné se dvěma prsty dopředu a dvěma dozadu.
Samec se ozývá výrazným a charakteristickým kuku, samice hlasitým bublavým bi-bi-bi.

Žije zejména v lesích, často poletuje i na otevřená prostranství.

Kukačka je tažný pták. Do Evropy přilétá koncem dubna. Zpět na jih odlétá v srpnu až září.

Jejím jídelníčkem je především hmyz a různé druhy chlupatých housenek, které jiní ptáci moc nejedí. Občas sní i vejce jiných ptáků.

Kukačka je především známá svým hnízdním parazitismem. Naklade své jedno vejce do hnízda jiných o dost menších ptáků (rehci, pěnice, rákosníci, ...), kde se rodiče o adoptivní mladou kukačku starají. Vzhledem k její velikosti, aby ji rodiče uživili, vytlačí ostatní původní vejce z hnízda ven. Takže se rodiče starají jen o ni. Kukačku pak krmí do doby, kdy je i třikrát větší než oni sami.

Labuť černá (Cygnus atratus)

Labuť černá je nezaměnitelná. Měří 1,1 - 1,4 m, rozpětí křídel má 1,6 - 2 m a hmotnost mezi 6 a 9 kg. Podobně jako ostatní labutě má mohutné tělo, krátký ocas a končetiny a velmi dlouhý krk mírně prohnutý ve tvaru písmena S, který má nejdelší ze všech labutích druhů. Je celá černá s bílými letkami, které jsou nápadné zvláště za letu, a červeným zobákem s příčným bílým pruhem. Samce od samice zbarvením nerozlišíme, v porovnání se samicí však bývá o něco větší a mívá rovnější zobák. Mladí ptáci jsou hnědošedí. Plave s mírně nebo obloukovitě prohlým krkem.
Při vyrušení a obraně teritoria vydává syčivé zvuky a mává křídly. V letu a klidné poloze u ní můžeme také často zaslechnout výrazný a daleko slyšitelný hlas.

Labuť černá je početně rozšířený pták žijící na sladkých, poloslaných a slaných jezerech, řekách s hustě zarostlými břehy, zaplavených pastvinách a v bažinách v jihozápadní a východní Austrálii a na přilehlých ostrovech. Do České republiky byla dovežena jako okrasný pták do parků. Odtud různě jednotlivci uprchli a nyní žíjí v menších populacích na větších vodních plochách. Labuť černá není stěhovavá, ale zpravidla přelétává a dle počasí a dostupnosti potravy obvykle mění místa výskytu.

Živí se zejména vodními rostlinami, které z vodního dna získává pomocí nápadně dlouhého krku. Občas požírá i rostliny rostoucí na souši.

Podobně jako ostatní labutě i labuť černá žije v celoživotním a na sebe pevně vázaném páru. Labuť černá hnízdí obvykle v rozmezí od února do září, občas i v početných koloniích. Rozměrné, v průměru 1 - 1,5 m velké a až 1 m vysoké hnízdo, které tvoří velká hromada rákosů a travin umístěná v mělké vodě nebo na ostrůvcích, navštěvuje pravidelně každým rokem a dle potřeby jej obnovuje nebo rozšiřuje. Ročně klade 4 - 8 zelenobílých vajec, na kterých sedí oba rodiče po dobu 35 - 40 dní. Krátce po vylíhnutí se mláďata ve větších hloubkách občas vozí na hřbetech rodičů, v jejich blízkosti zůstávají do doby, kdy se zbaví prachového peří (přibližně 6 měsíců).
Ve volné přírodě se dožívá průměrně 10 - 15 let.

Labuť velká (Cygnus olor)

Labuť velká patří mezi naše největší ptáky. Má dlouhé, bíle zbarvené tělo s krátkým ocasem, černýma nohama, obloukovitě zahnutým štíhlým krkem a oranžovým zobákem s hrbolem na kořeni, který je u samce viditelně větší než u samice. Mláďata v prachovém peří jsou šedobílá, mladí ptáci jsou hnědošedí s černým zobákem bez hrbolu. Labuť létá s pomalými údery křídel a nataženým krkem. Délka těla je 140 - 160 cm, rozpětí křídel 235 cm, hmotnost pak 8 - 12,5 kg.
Nijak výrazně se po celý rok neozývá, výjimkou jsou pouze hvízdavé zvuky, které vydávají křídla za letu a syčení vydávané na obranu teritoria a obvykle doprovázené esovitým prohýbáním krku a máváním křídel.

Labuť velká obývá stojaté i pomalu tekoucí vody na velkém území Evropy. Postupem času byla vysazena také v Austrálii, na Novém Zélandu, Islandu, Faerských ostrovech, v jižní Africe a ve Spojených státech amerických. Současná žijící populace je stále početná - čítá zhruba 600 - 620 000 jedinců. Labuť je částečně tažný pták. Evropské populace migrují především do severní Afriky. V České republice se labuť velká chovala nejprve jako okrasný pták v zámeckých parcích a ve volné přírodě se vyskytovala jen velice ojediněle. Během druhé poloviny 20. století se začala výrazně šířit a na několika místech vytvořila nové populace.

Labuť velká se živí zejména vodními rostlinami, občas si jídelníček zpestří také starým pečivem, které jí lidé házejí do vody.

Námluvy jsou opravdovou podívanou. Jsou velice složité a trvají obvykle jen několik minut, při kterých se oba zvedají nad vodu, máchají křídly, roztahují ocasy, kroutí krkem a vzájemně se o sebe třou.
Velké hnízdo z proutí a rákosu staví na okrajích jezer, rybníků a na březích tekoucích vod. Samice do něj klade obvykle během května 4 - 8 zelenavých vajec o velikosti 112 × 75 mm. Na vejcích sedí především samice, samec zatím střeží okolí a na hnízdě ji zastupuje pouze ve chvíli, kdy si samice hledá potravu. Inkubační doba trvá zhruba 35 - 38 dní. Nekrmivá mláďata poté doprovázejí oba rodiče asi dva měsíce.

Ledňáček říční (Alcedo atthis)

Dorůstá 16 - 17 cm, rozpětí křídel má 24 - 26 cm a dosahuje hmotnosti mezi 40 a 45 g. Má zavalité tělo, krátký ocas a končetiny, široká křídla a zhruba 4 cm dlouhý rovný zašpičatělý zobák. Je výrazný svým zářivým zbarvením. Vnější část křídel, hřbet, ocas a téměř celou hlavu má modrou. Hruď a končetiny jsou jasně oranžové, zobák tmavý, skvrna pod ním a po stranách krku je pak zbarvena bíle. Obě pohlaví se zbarvením nijak výrazně neliší, samice však na rozdíl od samců mají červeně zbarvený kořen spodní čelisti. Mladí ptáci jsou obecně jednotvárněji zbarveni a jejich opeření má zelenavější odstín.
Let je rychlý (dokáže letět rychlostí vyšší jak 45 km/h) a přímý. Často a nápadně se ozývá, nejčastěji krátkým, ostrým a při vzrušení často opakovaným tyt-tyt.

Žije v blízkosti pomalu tekoucích čistých vod bohatých na ryby. Z tohoto důvodu mohou ledňáčci sloužit také jako indikace čisté vody. Nejčastěji tak obývá řeky, potoky, rybníky, jezera, přehrady a mokřiny.
Ledňáček říční se vyskytuje téměř v celé Evropě s výjimkou Islandu, severního cípu Britských ostrovů a Skandinávie. V České republice se ledňáček říční vyskytuje celoročně. I přesto, že je jeho populační trend na našem území v posledních letech na mírném vzestupu, stále jej řadíme mezi silně ohrožené a tudíž i přísně chráněné druhy. Jeho početnost je však většinou rok od roku odlišná a to zejména v závislosti na teplotách v zimním období. Vážnou hrozbu pro něj však představuje i ničení přirozeného biotopu a nedostatek hnízdních míst.

Ledňáček říční je plachý a po většinu roku samotářsky žijící a přísně teritoriální pták. V případě, že na jeho území vnikne konkurent, skloní se, začne pomalu kývat hlavou ze strany na stranu a roztahuje křídla. K soubojům dochází jen zřídka, jeho podstatou je přitom shození jednoho z účastníků do vody a jeho přidržení pod ní. Tyto souboje se však téměř vždy obcházejí bez jakýchkoli vážných zranění.

Živí se zejména menšími rybami do velikosti 12 cm, které v jeho potravě zaujímají 65 %. Nejčastěji jsou zde zastoupeny vranky, pstruzi, štiky a tloušti. Vyjma ryb požírá i obojživelníky, hmyz a korýše. Ledňáček ztrácí rychlým létáním hodně energie, denně proto musí spořádat 60 % potravy z jeho celkové hmotnosti. Na kořist většinou číhá na větvi visící obvykle 1 - 2 m nad vodou, v případě, že se v okolí žádné vhodné větve nenacházejí, vyhlíží ji i za třepotavého letu. Pokud kořist spatří, vrhá se rychlým střemhlavým letem pod vodní hladinu, uchopí ji do zobáku a poté se opět vrací zpět na svou pozorovatelnu. Pod vodou má oči otevřené, ale chráněné jemnou blankou, díky které nevidí a spoléhá se tak pouze na dotek.
Ulovenou potravu následně zabijí údery o větev a polyká ji hlavou napřed, aby se neporanil o rybí šupiny a ploutve. Při lovu se může potopit i jeden metr pod vodní hladinu, obvykle však nepřesahuje hloubku 25 cm. Úspěšnost lovu je velmi nízká, vyjde přibližně jeden z deseti pokusů.

Obě pohlaví ledňáčka říčního pohlavně dospívají ve stáří jednoho roku. Hnízdění je po celý rok jediné období, kdy se nezdržuje samotářsky, ale v párech, každý pár přitom obhajuje teritorium velké až 1 km. Je známý svými námluvami, při kterých samec pronásleduje samičku, oba se spolu střemhlav vrhají do vody, avšak v poslední chvíli změní směr a letí vysoko ke korunám stromů. Ledňáččí zásnuby mohou trvat i několik hodin, poté dochází k tzv. zásnubnímu krmení. Samec přináší samici potravu, uklání se a předává ji přímo samičce do zobáku.
Hloubí si vlastní noru na příkrých březích v blízkosti vod. Většinou bývá umístěna vysoko nad hladinou, díky čemuž je chráněna před mnoha predátory. Pro její vybudování potřebuje měkkou půdu, do které zobákem naráží z letu až do doby, dokud se v ní neobjeví důlek. V konečném stádiu nora může na délku měřit až půl metru a na jejím konci je malá komůrka.

Hnízdí od května až do září, ročně má přitom obvykle 1 - 2 snůšky. Klade 5 - 7 bílých, 22 x 19 mm velkých a 4,3 g těžkých vajec, na jejichž sezení, které trvá 19 - 21 dní, se střídavě podílí oba rodiče. Výjimkou jsou pouze noci, kdy inkubaci vykonává pouze samice. Mláďata se rodí slepá a holá, v prvních dvou týdnech měří zhruba 5 - 8 cm. Zpočátku je rodiče krmí v intervalu 45 minut, v pozdějším věku již v intervalu 15 minut. Hnízdo opouští po 23 - 27 dnech. V tomto období jsou velmi náchylná a díky promoknutí peří se často při pokusu o lov kořisti utopí. Dospělosti se tak dožívá průměrně jen polovina. Ve volné přírodě se dožívá průměrně 7 let. Dosud nejstarší zaznamenaný jedinec měl 21 let.

Lejsek bělokrký (Ficedula albicollis)

Lejsek bělokrký je pták o něco menší než vrabec domácí. Měří 12–13,5 cm a váží 10–17 g. Na rozdíl od podobného lejska černohlavého má samec ve svatebním šatě čistě bílý proužek v týlu hlavy a bílý kostřec, spodek těla je bílý a hlava a křídla jsou kontrastně černá. Na křídlech má bílý proužek. Samec v prostém šatě podobně jako samice mění barvu černého opeření na šedohnědé s krčním proužkem pouze naznačeným. Mladí jedinci jsou svrchu skvrnití a jsou hnědí podobně jako samice.
Hlas vábení je „zíp“ nebo „jíb,“ zpěv je řada vysokých pískavě-vrzavých tónů „cidijedidjédió“.

Lejsek bělokrký je tažný pták, ze zimovišť se vrací na přelomu dubna a května a odlétá na přelomu srpna a září. Poměrně malý areál se rozkládá od východní Francie a jižního Německa na východ do Ukrajiny a jihozápadního Ruska. Izolované populace žijí na jihu v Itálii a na severu na ostrovech Gotland a Öland ve Švédsku.
Žije v opadavých lesích, zahradách a parcích.

Potravu tvoří převážně létající hmyz.

Hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je miskovité, postavené ze stébel, kořínků, mechů a srsti v dutinách nebo hnízdních budkách. Samice snáší 5–8 jednobarevně modrozelených vajec na kterých sedí samice po dobu 14–16 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu 14–17 dní.

Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca)

Lejsek černohlavý je pták menší než vrabec domácí. Jeho délka je 12–13,5 cm a váží 11–16 g. Podobá se příbuznému lejsku bělokrkému, od kterého se samci liší černou zadní stranou krku. Sameček je ve svatebním šatu kontrastně černobílý, v prostém šatu svrchu šedohnědý s bílou hrudí. Samice je rovněž svrchu šedohnědá s bílou hrudí. Mláďata jsou na svrchu těla skvrnitá.
Hlas vábení je „bitbit“, „tek“, „cr“ aj. Zpěv zní jako žvatlavé „di vrice vrice diple diple“ atd.

Lejsek černohlavý je tažný pták, ze zimovišť v Africe se vrací na přelomu dubna a května a odlétá na přelomu srpna a září.
Je rozšířen ve větší část Evropy, chybí na jihu a jihovýchodě, na západě. V Asii areál sdosahuje po Altaj. Na území České republiky je hojnější v severní polovině území, na jihu je jeho výskyt mnohem roztroušenější. Na rozdíl od lejska bělokrkého hnízdí spíše od středních poloh výše.

Jeho potravu tvoří létající hmyz, v pozdním létě i bobule.

Hnízdí ve starých světlých listnatých i smíšených lesích a parcích v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je miskovité, postavené ze stébel, kořínků, mechů a srsti v dutinách nebo hnízdních budkách. Samice snáší 5–8 jednobarevně modrozelených vajec na kterých sedí samice po dobu 14–16 dnů a mláďata poté krmí oba rodiče po dobu 14–17 dní.

Lyska černá (Fulica atra, syn. Fulica prior)

Lyska černá má robustní tělo celé porostlé lesklým černým peřím. Odlišné barvy je pouze bílý zašpičatělý zobák a čelní štítek, červené oči a šedé končetiny, na kterých nemá plovací blány, ale pouze kožní lem. Samec má o něco větší čelní štítek než samice, zbarvením se od sebe neliší. Mladí ptáci jsou barvitější, postrádají čelní štítek a mají bíle zbarvenou přední část hrdla. Čelní štítek bývá navíc o něco větší na jaře než na podzim. Při plavání lyska navíc kývá hlavou střídavě dopředu a dozadu a před potopením provádí jakousi šipku. Délka jejího těla je 37 - 42 cm, rozpětí křídel 70 cm a hmotnost se pohybuje od 0,6 do 1,2 kg. Lyska černá patří mezi poměrně hlučné ptáky s bohatou škálou zvuků. Nejvíce se ozývá při hnízdění nebo vyplašení, přičemž se samice ozývá chraptivým "kev" a samec ostrým "pix" nebo "psssi".

Lyska černá je typickým obyvatelem stojatých vod všeho druhu, v městech ji můžeme spatřit především v zimě, kdy se stěhuje na parková jezírka. Je částečně tažná. Část evropské a asijské populace se stěhuje na jih a západ a opouští již zamrzlé vody.

Potravu vyhledává především ve vodě a tvoří ji různé druhy vodních rostlin, malí vodní živočichové nebo případě části rostlin rostoucích na břehu. Pokud je vyplašena, s cákáním se nejprve rozbíhá po vodě a mohutně plácá křídly. To může navodit dojem, že nejde o dobrého letce, ale opak je pravdou a nejčastěji se prokazuje při jejich mnohdy dlouhých migracích.

Během období rozmnožování se u samců lysky černé projevuje neobvyklá agrese a masivní bránění svého teritoria, které trvá až do konce hnízdění. Ostrůvkovité a kopcovité hnízdo si staví z vodních rostlin, větviček a rákosu a je vždy umístěné v těsné blízkosti s vodou. Mnohdy buduje ještě jedno hnízdo určené k přespání nebo odpočinku dospělých ptáků. Hnízdí od dubna do května a klade 6 až 15 bíločerných vajec. Mláďata se líhnou po 22 dnech a jsou krmena oběma rodiči. Při nedostatku potravy se však u dospělců objevuje mezi brodivými ptáky neobvyklá agrese v podobě silného klování, které se může vychýlit až k usmrcení několika mláďat. Jedná se o poměrně dlouhověký druh, který se může dožít i více jak 15 let.

Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus)

Mlynařík dlouhoocasý je drobný pěvec s velmi dlouhým ocasem. Dorůstá délky mezi 13 - 15 cm, z čehož až 9 cm tvoří pouze ocas, a hmotnosti maximálně 10 g. Má růžově hnědé až černé opeření na hřbetě, rudě zbarvené boky a bílé až našedlé opeření na břišní straně těla. Dlouhá ocasní pera jsou na vrchní straně černá, na spodní bílá, končetiny má našedlé, krátký zobák je černý a opeření na hlavě většinou bílé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají tmavší peří po stranách hlavy.
Mlynařík dlouhoocasý patří k poměrně hlasitým pěvcům. Ozývá se vysokým "srí srí srí", po kterém obyčejně následuje vrčivé "cerrr", na bližší vzdálenost varuje mlaskavým "tp".

Mlynařík dlouhoocasý se od konce léta až do začátku jara zdržuje v menších hejnech, jejichž členové si vzájemně mezi sebou vypomáhají. Podobně jako sýkory je i mlynařík hbitý pták, který většinou dlouho nesetrvá na jednom místě a stále poskakuje mezi větvemi.

Živí se především hmyzem a jeho larvami, pavoukovci, na jaře vyhledává mladé pupeny a plody rostlin, v zimě si rád spestří jídelníček směsí otrub s tukem.

Vyskytuje se v listnatých a smíšených lesích, parcích nebo na zahradách na území Evropy a Asie. Jehličnatým lesům se vyhýbá. Mlynařík nemigruje. V zimním období se často připojuje k malým hejnům sýkorek, se kterými je blízce příbuzný.

Hnízdí na větvích stromů nebo vyšších keřích. Staví si klenuté, seshora kryté hnízdo, vystlané peřím a kryté lišejníky, mechy nebo pavučinami. Samice do něj klade 4 - 12 červenohnědě kropenatých vajec, na kterých sedí zhruba 12 dní. Hnízdícím párům občas pomáhá s krmením mláďat nespářený člen hejna. Mláďata opouští hnízdo po 15 dnech života.

Orel skalní (Aquila chrysaetos)

Délka těla je 80 - 90 cm, rozpětí křídel má 195 - 220 cm a váží od 2,8 do 4,5 kg. Orel skalní je robustní pták s dlouhým ocasem, velkými a silnými spáry, silným zobákem a širokými křídly, které mají mezi letkami mezery pro dosažení vyššího vztlaku při vznášení. Zbarvení a velikost se viditelně liší podle několika poddruhů. Podobně jako u mnoha jiných dravců jsou i u orla skalního samice výrazně větší než samci. Zbarvení peří se pohybuje od černohnědé po tmavě hnědou se zlatým odstínem na temeni hlavy a zátylku, díky kterému získal i svůj anglický název Golden Eagle. Hřbet bývá také obvykle světlejší než břišní část těla. Pohlaví se vzájemně od sebe zbarvením neliší. Mladí ptáci mají světlá pera na křídlech a při kořeni ocasu, které jim mizí až v pátém roce života. Nijak zvlášť se hlasově neprojevuje, při letu občas vydává jemné hvízdání.

Orel skalní je obyvatelem hornatých oblastí, polopouští, luk nebo polí. Je částečně tažný, v Česku jej můžeme vzácně spatřit od ledna do května, kdy odlétá na svá hnízdiště. Zde se zdržuje až do září a k nám se znovu vrací v říjnu. Patří k agresivnějším druhům. Kromě České republiky ho můžeme spatřit v Severní Americe, Evropě a Asii.

Při hledání potravy se orel skalní vznáší ve velké výšce a bedlivě prohlíží terén pod sebou. Má velice dobrý zrak a svou kořist může spatřit i na velkou vzdálenost. Když se tak stane, začne se pomalu snášet dolů a svou nic netušící oběť uchopí do silných spárů a většinou vynese na vyvýšené místo. Silným zobákem ji poté rozporcuje a natrhá na menší kousky, které konzumuje. Velice často loví v párech, přičemž využívá vzájemné spolupráce. Jeho potravou se nejčastěji stávají svišti, zajíci, myši, lasice, lišky, mladí jeleni, občas i malí až středně velcí ptáci. Během zimního období, kdy je nedostatek potravy, se často přiživuje i mršinami.

Hnízdí v Alpách a v severní a jižní Evropě. Na stromech nebo skalách si buduje mohutné hnízdo, ke kterému se vrací každým rokem, přičemž ho vždy o něco zvětší. Hnízdo je až 2 metry široké a zhruba jeden 1 m vysoké a staví si jej ze silných větví a vystýlá jej rostlinami nebo trávou. Hnízdo postavené na stromech slouží až na období, kdy orli hnízdí, hned několika menším ptákům a savcům jako úkryt, ačkoli se po několika letech většinou pod masivní tíhou větví propadá.

Hnízdní období trvá od června do září. Samice klade dvě bílá vejce, na kterých sedí zhruba 45 dnů. Mláďata jsou čistě bílá, postupně jim přibývá černé skvrnění a létat a vyhledávat potravu začínají až po 50 dnech života. Ve většině případů přežije jen jedno, starší a silnější mládě, které nepustí mladší k potravě nebo jej dokonce vystrčí z hnízda ven. V přírodě se může orel skalní dožít i více jak 26 let.

Páv korunkatý (Pavo cristatus L.)

Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené. Peří na zádech je zelenohnědé a křídla jsou hnědá a černě pruhovaná. Ocas pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jsou to velmi prodloužené vrchní krovky ocasní, které tvoří tzv. vlečku. Na konci každého pera vlečky se nachází paví oko. Samci mohou měřit i s vlečkou přes 2 metry. Samice jsou zbarveny převážně hnědošedě. Mimo období páření ji lze od samce poznat podle zeleně vybarveného krku a také bývají menší. Samci i samice mají na hlavě několika centimetrovou korunku. I pávice mohou v případě ohrožení roztáhnout své ocasní krovky, ty jsou ovšem mnohem menší než u kohouta.

Jsou to všežravci, živí se semeny, rostlinami, hmyzem a jinými bezobratlými, ale také obojživelníky a plazy.

Pávi korunkatí jsou polygamní. Zpravidla žijí ve skupinách s jedním kohoutem a několika slepicemi. Pávi na noc hřadují v korunách stromů, ale samice hnízdí na zemi nejčastěji v křovinách. Tok samce je velmi nápadný a často doprovázen hlasitým charakteristickým voláním. Samice snášejí 4-8 světlehnědých vajec. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Samice se o svá kuřata stará sama.

Pávové jsou chováni již tisíce let. Lze je držet ve velmi prostorných voliérách, parcích a zahradách. Většinou se chová jeden samec s několika samicemi, ale na velkých plochách může být pohromadě i více samců. Pávi si většinou najdou v zahradách dostatek potravy. Lze je také přikrmovat zrním nebo krmnou směsí pro krůty. Pávi snáší české klima bez problémů po celý rok, ale kuřata jsou obzvláště první dva měsíce choulostivější, proto je lepší je za chladnějšího počasí přemístit i s matkou na chráněné místo. Pávi se mohou dožít věku až 15 let.

Pěnice hnědokřídlá (Sylvia communis)

Dorůstá velikosti 13 - 15 cm a stejně jako u ostatních zástupců rodu Sylvia je u ni vyvinut sexuální dimorfismus. Sameček je celkem pestrý. Má rezavě hnědá křídla, šedohnědý vršek těla, šedé temeno hlavy s bílým hrdlem a narůžovělou hrudí. Samička je světlejší, převážně celohnědá. Její opeření na hrdle je poněkud tmavší. Spodina je u obou světle hnědá. Ozývají se krátkým, drsným zpěvem, kterým se často projevují za letu.

Podobně jako ostatní pěnice je zejména hmyzožravá, požírá však i bobule a jiné měkké plody.

Pěnice je hojný druh hnízdící v celé Evropě a v mírných oblastech západní Asie. Je stěhovavá a zimuje v Africe, Arábii a Indii. V České republice jde o běžného pěvce. Obývá otevřené krajiny a zemědělskou půdu s porostem keřů, v kterých hnízdí. Klade 3 - 7 světlých vajec s jemným světle hnědým skvrněním.

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)

Pěnkava obecná je velká asi jako vrabec domácí. Má poměrně štíhlé tělo, dlouhý ocas a krátký silný zobák. Samec je díky svému charakteristickému zbarvení naprosto nezaměnitelný. Hřbet, líce, hrdlo i břicho má hnědočervené, křídla černá s bílým pruhováním, končetiny růžové, zobák modrošedý a na temeni hlavy a zátylku modré opeření. Samice je nenápadně hnědá s růžovým zobákem a často bývá zaměňována s podobným vrabcem domácím, od kterého se liší bílými pruhy na křídlech, bílým okrajem ocasu a šedohnědým kostřcem. Délka těla je 14 - 16 cm, rozpětí křídel 26 cm a hmotností 21 g.
Pěnkava patří v České republice díky své vysoké početnosti mezi nejčastěji slyšitelné pěvce. Nejčastěji se ozývá jasným a zvučným "pink", "jib" nebo hvízdavým "it" či "uit". Zpěv má složený z řady rychle jdoucích rytmických melodií.

Pěnkavu obecnou nalezneme v široké škále lokalit, nejčastěji na zahradách, v parcích, zemědělské půdě, lesích nebo v samotných centrech měst. Na většině areálu svého rozšíření je stálá s výjimkou severoevropských populací, které na zimu migrují do západní a jižní Evropy.

Živí se téměř výhradně semeny, které hledá jak na zemi, tak na stromech. Pro mláďata hraje důležitou složku potravy také hmyz.

V období rozmnožování, které trvá od dubna do června, se mnohdy seskupuje do větších hejn, často i ve společnosti pěnkavy jikavce. Úhledné hnízdo z větviček a rostlin si staví na keřích nebo stromech ve výšce od 1,5 do 4 m. Dvakrát ročně klade obvykle 5 - 6 vajec o velikosti 19 × 14 mm, na kterých sedí 12 - 13 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 13 - 14 dnech života.

Polák chocholačka (Aythya fuligula)

Délku těla má 40 až 47 cm, jeho rozpětí křídel dosahuje 72 cm a hmotností se pohybuje od 0,5 do 1,4 kg. Polák chocholačka je o něco menší než kachna divoká. Má poměrně dlouhé tělo, kulatou hlavu a plochý a dlouhý zobák. Samec je svým charakteristickým zbarvením ve svatebním šatě naprosto nezaměnitelný. Je leskle černý s bílými boky, modrošedým zobákem s černým koncem a charakteristickou chocholkou, díky které získal i svůj název. V prostém šatě, který má od léta do podzimu, je matně černý s šedohnědými boky. Samice je tmavě hnědá, boky má o něco světlejší a velice obtížně ji můžeme rozeznat od samic jiných druhů poláků.

Polák chocholačka preferuje rybníky, jezera, řeky a mořské břehy s dostatečně hustým porostem, v zimě se často objevuje na parkových jezírcích. Během jara a léta žije obvykle samostatně, na konci podzimu a na zimu se však sdružuje do větších hejn. Je částečně tažný, v Česku se vyskytuje celoročně.

Stejně jako ostatní poláci se umí i tento polák výborně potápět i do více jak 5 metrových hloubek, kde požírá drobné měkkýše, vodní hmyz a občas i některé vodní rostliny.

Hnízdí od května do srpna. Při toku se pár vzájemně dvoří a potápí pod hladinu. Do dobře ukrytého hnízda samice klade 3 až 20 olivově zelených vajec, na kterých sedí 23 až 28 dní. Mláďata se plně osamostatňují po 45 až 50 dnech života.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Poštolka obecná je drobný sokolovitý dravec. Hmotnost samce dosahuje v průměru cca 180 g a samice 220 g. Rozpětí křídel se pohybuje mezi 68 – 80 cm a délka 31 - 37 cm. Údaje se však podle různých zdrojů mohou velmi lišit, neboť poštolky mají velkou geografickou proměnlivost nejen ve velikosti, ale i v barvě. Jako všichni sokolovití mají poštolky výrazně zašpičatělá křídla a dlouhý ocas.
Výrazným znakem je červenohnědě zbarvený hřbet u samců s tmavými skvrnami, u samic a mláďat s tmavými příčnými pruhy nebo vlnkami. Ruční letky jsou tmavé. Spodina těla je světlejší s podobnými tmavými skvrnami jako na hřbetě u mláďat je výrazné podélné skvrnění. Samci mají temeno a týl hlavy šedé a bělavé hrdlo lemuje výrazný černý vous na líci. Šedý mají i ocas většinou bez pruhů, jen na konci mají širokou tmavou pásku. Samice a mláďata mají ocas hnědý s tmavým příčným pruhováním.
Nejcharakterističtější je pro poštolky jejich třepotavý let, kdy se udržují ve vzduchu na jednom místě, vyhlížejí kořist a po jejím zahlédnutí útočí střemhlavým letem. Poštolky za letu poměrně rychle mávají křídly a po několika úderech dělají přestávku. Při kroužení mají široce rozevřený ocas.

Poštolka obecná se dokáže velmi dobře přizpůsobit prostředí. Nejhojněji hnízdí v otevřené krajině s alejemi nebo skupinami stromů. Hnízdí i na okrajích lesů a v posledních desetiletích se stěhuje i do měst. Hnízdí od konce dubna do července jednou ročně, v případě velmi příznivých podmínek můžou výjimečně zahnízdit i dvakrát. Venkovské populace hnízdí v průměru o 14 dní později než populace městské. Poštolky vlastní hnízdo nestaví, využívají hnízda jiných ptáků (zejména strak a vran) a také různé dutiny, římsy a výklenky budov, kde snáší vejce pro která jen vytlačí důlek v původním materiálu, pokud to jde. Později je v hnízdě značné množství zbytků kořisti. V poslední době také velmi často hnízdí na balkonech paneláků na sídlištích.
Samice snáší 3–7 vajec. Zbarvení vajec je proměnlivé vesměs okrově hnědé s tmavšími skvrnami, nebo mramorováním. Na vejcích sedí zpravidla samice a samec jí nosí potravu. Inkubace trvá cca 28 dnů, po vylíhnutí shání potravu jen samec, ale samice se k němu po pár dnech přidává a krmí oba rodiče 27–32 dnů na hnízdě a další cca týden i po opuštění hnízda. Z počátku samice mláďatům potravu trhá, po cca dvou týdnech už ji dostávají vcelku. Protože prodleva mezi prvním a posledním sneseným vejcem je poměrně velká, probíhá líhnutí několik dní. Mladí pohlavně dospívají již v následujícím roce.

Hlavní složkou potravy poštolek jsou hraboši, též větší hmyz, ještěrky a ptáci zdržující se na zemi. V letech s nízkým stavem hlodavců stoupá zastoupení drobného ptactva v potravě.

Poštolka obecná je rozšířena v celé Evropě, Africe (kromě Sahary) a ve velké části Asie. Poštolky mají rády otevřenou krajinu a velice dobře se naučily žít v blízkosti člověka.

Potápka roháč (Podiceps criscatus)

Délka těla je 48 - 55 cm, rozpětí křídel má přibližně 80 cm a váží od 0,9 do 1,4 kg. Potápka roháč je svým vzhledem naprosto nezaměnitelný elegantní pták. Má popelavě šedé až hnědé opeření na hřbetě a břišní stranu těla zbarvenou bíle. Na první pohled je také nápadné dlouhé štíhlé hrdlo a dlouhý zašpičatělý zobák, vhodný pro lov ryb. V létě má tmavou chocholku a hnědá až černá límcová pera, v zimě bílý krk, narůžovělý zobák a na temeni hlavy černé péřové růžky. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci mají černě pruhovanou hlavu a černé skvrny na těle.
Při toku se ozývá charakteristickým chraptivým "grek", "ke ke ke", nebo "arrrr". Mláďata se v hnízdě ozývají daleko slyšitelným "pí pí".

Většinu dne tráví ve vodě a na souš, na které se pohybuje velice nemotorně, se vydává jen zřídka. Hlavní složku potravy tvoří ryby o velikosti 5 - 12 cm, různý hmyz, drobní korýši a měkkýši, pulci nebo žáby. Pokud spatří rybu, velice rychle se potopí a vydává se za ní až do hloubky několika metrů.

Potápka roháč je obyvatelem stojatých vod, pomalu tekoucích řek, ale vyskytuje se i při mořských pobřeží. Je částečně tažná. Část středoevropské a severoevropské populace migruje do západní a jižní Evropy. Na nezamrzajících jezerech se často zdržuje i po celý rok.

Plovoucí hnízdo si staví z větviček, vodních rostlin nebo rákosu a ukrývá jej v hustém vodním porostu, kde je uchyceno pomocí různých vodních rostlin. Je proslavena svým složitým svatebním ceremoniálem, při kterém roztahuje péřové laloky na krku, vztyčuje růžky na hlavě, kývá hlavou dopředu a dozadu a potápí se i do značných hloubek pro vodní rostliny, které uchopí do zobáku a kývá s nimi do všech stran. Hnízdí od dubna a klade 3 až 6 vajec, na kterých sedí střídavě oba rodiče po dobu 25 až 29 dní. Mláďata nejprve vozí rodiče na svých hřbetech a již po 3 týdnech plavou mláďata sama. Po 10 až 11 týdnech života jsou plně samostatná a mohou se dožívat i více jak 7 let.

Racek chechtavý (Chroicocephalus ridibundus)

Patří svou délkou 35 až 38 cm a váhou 260 až 350 g mezi malé druhy racků. Má štíhlou postavu, oranžové až červené nohy, bílé břicho, ocas a hrdlo. Křídla svrchu světle šedá, s převážně černými konci, v zimě i bílou hlavu s černou skvrnou za okem. V létě je pro něj typické čokoládově hnědé až černé opeření na hlavě, které pomalu s příchodem zimy mizí. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Mladí ptáci mají hnědá křídla, tmavý ocas a v létě méně viditelné hnědé opeření na hlavě.
Nejčastěji u něj můžeme zaslechnout velmi hlasité chraptivé "krrrjéé", "kik" nebo "kikikik", kterým se ozývá při hledání potravy.

Živí se podobnou potravou jako ostatní racci. V létě vyhledává drobné bezobratlovce (žížaly, hmyz), občas i části rostlin, v zimě pak především odpadky, ale nepohrdne ani potravou, kterou mu u pobřeží nabízejí lidé.

Racek chechtavý hnízdí v mírném pásu Evropy a Asie od Velké Británie po Kamčatku. Dále ho pak můžeme spatřit na Islandu, v Grónsku a v Kanadě, kde nyní hnízdí na atlantském pobřeží. Populace jsou zčásti stálé, část ptáků táhne zimovat na jih na atlantské pobřeží Evropy a do oblasti Středozemního moře, asijské populace na severní pobřeží Tichého oceánu.

Hnízdí většinou ve velkých koloniích v močálech nebo v rákosí. Hnízdo, které je umístěno na zemi, tvoří z rostlinného materiálu mezi řídkou vegetací nebo na trsu trávy. Samice do něj mezi dubnem a červnem klade obvykle 3 špinavě bílá až nazelenalá vejce, na kterých sedí 20 až 24 dní. Hnízdní péče trvá 35 až 42 dnů a mláďata dosahují pohlavní dospělosti po dvou letech života.

Rákosník zpěvný (Acrocephalus palustris)

Rákosník je malý pěvec dorůstající o něco menší velikosti než vrabec a to 12,5–13 cm. Dospělci mají hnědý hřbet a světlou spodinu těla. Obě pohlaví jsou si zbarvením velmi podobná, mladí ptáci mají žlutavější opeření na břiše.
Během období rozmnožování je jeho poznávacím znakem výrazný, rychlý zpěv s množstvím melodických cvrčivých, flétnovitých a štěbetavých zvuků, často při něm imituje i hlasy jiných druhů ptáků.

Hnízdí v mírných oblastech Evropy a západní Asie. Je tažný se zimovišti v jihovýchodní Africe, odkud se zpět do České republiky navrací na přelomu dubna a května. Rákosník zpěvný k životu preferuje lokality s vyšší hustou rostlinnou vegetací v blízkosti močálů nebo řek.

Podobně jako většina pěnicovitých ptáků je převážně hmyzožravý. V menší míře požírá také ale bobule, pavouky nebo hlemýždě.

Je většinou monogamní a hnízdí jednou do roka. Hnízdo si důkladně vplétá mezi rákosová stébla nebo mezi jinou hustou přízemní vegetaci a během května až června do něj klade 3–6 světlých vajec s občasným tmavým skvrněním, na kterých sedí oba rodiče 12–13 dnů. Vylíhlá mláďata zůstávají následně v hnízdě dalších 11–13 dnů.

Raroh velký (Falco cherrug)

Raroh velký je velký dravec z čeledi sokolovitých. Dorůstá 47 - 55 cm s rozpětím křídel 105 - 129 cm. Svrchu je převážně hnědý s šedými letkami, temeno hlava je zbarveno hnědě. Spodina těla je světlá s hnědými stříkanci na břiše. Obě pohlaví jsou si velmi podobná, mladí ptáci jsou v porovnání s dospělci jednotvárněji hnědější.
Nejčastěji ho uslyšíme jak se ozývá ostrým "kiy-ee".

Hnízdí v rozmezí od východní Evropy východně přes Asii až po Mandžusko. Je převážně tažný, zimuje v Etiopii, na Arabském poloostrově, v severní Indii, Íránu a západní Číně. Obývá otevřené krajiny s řídkým porostem stromů.

Živí se zejména hlodavci a ptáky, které loví přímým pronásledováním. Nejčastěji se jedná o zemní veverky nebo holuby.

Hnízdí na zemi, holých skalních římsách nebo v opuštěných hnízdech jiných větších ptáků na stromech. Klade 3 - 6 vajec.

Raroh velký je v současné době vyhodnocen jako ohrožený druh. Důvodem je rychlý populační pokles, který je viditelný zvláště na asijském kontinentě. Jeho největší hrozbou je ztráta přirozeného biotopu a lov.

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros)

Měří 13 - 15 cm, v rozpětí křídel má 23 - 26 cm a váží mezi 15 a 19 g. Od jiných drobných pěvců je dobře odlišitelný díky svému výrazně zářivě oranžovému ocasu, kterým neustále kmitá. Sameček má sytě černé, místy popelavé zabarvení a bílou skvrnu na křídle. Samička je oproti samci méně nápadnější, temně šedá. Mláďata mají zpočátku tmavě šedé prachové peří, později jsou tmavohnědá. Když vábí, ozývá se ostrým fit-tek-tek, zpěv má krátký, zvučný s řadou švitoření. Zní trochu jako skřípání.

Jeho potravu tvoří nejrůznější hmyz, pavouci a bobule.

Rehek domácí hnízdí v celé Evropě a na velkém území Asie. Je převážně tažný, na zimu se stahuje do jižní a západní Evropy a Afriky, odkud se do střední Evropy navrací na přelomu března a dubna. Jeho původním prostředím jsou skalnaté oblasti a lomy, dnes se však ve velkém počtu vyskytuje také ve městech a na vesnicích, méně početně i v řídkých lesích. V České republice se zdržuje až do listopadu, velmi vzácně zde setrvává po celý rok. Mimo období hnízdění se vyskytuje samostatně.

Rehek si staví hnízdo v dutině budovy nebo skály z kořínků, stébel, mechu a listí, vystýlá jej peřím a chlupy. Samička snáší pět až deset světlých vajíček, na kterých sedí přibližně 14 dní. Po vylíhnutí rodiče mláďata krmí drobným hmyzem, popř. jeho larvami (motýli, brouci,...). Po 12 až 14 dnech mláďata hnízdo opouští a pár si krátce poté staví nový příbytek pro novou snůšku.

Slípka zelenonohá (Gallinula chloropus)

Dorůstá 32 - 35 cm, váží 310 - 456 g a v rozpětí křídel má 54 - 62 cm, samec přitom dorůstá mírně větších rozměrů než samice. Má velice svérázný vzhled, je leskle černá s modravým nádechem, má hnědá křídla a hřbet, žlutozelené končetiny, červený čelní štítek a zobák se žlutou špičkou a nápadné bílé znaky na bocích. Končetiny má navíc opatřeny velmi dlouhými prsty, které rozkládají váhu těla a slípce zelenonohé tak umožňují snadno se pohybovat po bahnitém dně a plovoucí vegetaci. Obě pohlaví se zbarvením vzájemně neliší, mladí ptáci jsou převážně hnědí a postrádají charakteristické červené zbarvení zobáku. Mláďata v prachovém peří jsou velmi snadno rozpoznatelná, mají černé tělo a končetiny, červený zobák se žlutou špičkou, holou oranžově zbarvenou kůži na hlavě a modrý pruh kolem oka. V porovnání s jinými druhy slípek náleží také mezi schopné a poměrně vytrvalé letce. Ozývá se velmi širokou paletou různých hlasových projevů, nejčastěji prudkým "kirk" nebo "kiruk".

Vyskytuje se na všech světových kontinentech s výjimkou Austrálie a Antarktidy, v Evropě ve větším počtu chybí pouze ve Skandinávii a na území několika států jižní Evropy. Je částečně tažná.
Je velmi přizpůsobivá a proto může žít prakticky téměř na všech typech stojatých, pomalu tekoucích, sladkých i poloslaných vod od rybníků, jezer a močálů. Slípka zelenonohá je ve volné přírodě většinou velmi plachá a při náznaku nebezpečí rychle prchá do úkrytu poblíž břehu, které ji nejčastěji poskytují husté porosty rákosů nebo ostřic. Dobře se však přizpůsobuje i životu v těsné blízkosti člověka, zejména v městských parcích, na polích a v průplavech, a svou přirozenou plachost v takovýchto oblastech již mnohdy postrádá. Často se vyskytuje i na otevřené vodě.

Zdržuje se jednotlivě, požírá zejména bobule, různé druhy travin, popadané plody a vodní hmyz. Za potravou se často vydává nejen ve dne, ale i v noci. Umí velmi dobře plavat a dokonce se i potápět, pod vodou přitom dokáže vydržet až 2 minuty.

Při zásnubních tancích se samec hlasitě ozývá a samici nabízí kusy vodních rostlin, které trhá na břehu i ve vodě. Během hnízdního období je slípka zelenonohá silně územní a žije v pevných svazcích. Zajímavostí je, že pár během jednoho hnízdního období staví z pobřežní vegetace, rákosu a ostatních vodních rostlin hned několik hnízd a pouze jedno, které bývá velké přibližně 15 × 15 cm, využívá k hnízdění, další slouží jako nocoviště. Hnízdo bývá obvykle umístěno na břehu, často si jej však staví i v mělké vodě.

V dobrých podmínkách mívá ročně i dvě snůšky, první čítá průměrně 8 - 12 vajec, které samice klade již na počátku jara, druhá bývá obvykle menší a čítá přibližně 5 - 8 vajec. Vejce slípky zelenonohé jsou světlá s černým skvrněním a měří přibližně 42 × 30 mm. Na jejich inkubaci, která trvá zhruba 3 týdny, a na následné výchově mláďat se podílí oba rodiče. Mláďata opouští hnízdo již krátce po vylíhnutí a jsou plně opeřena přibližně kolem 40. až 50. dnu života. Rodiče obvykle opouští několik málo týdnů poté, občas v jejich blízkosti však zůstávají celé léto a při další snůšce rodičům pomáhají při sezení na vejcích a následném opečováváním vylíhlých mláďat. Slípka zelenonohá pohlavně dospívá kolem 1. roku života a ve volné přírodě se dožívá maximálně 11 let.

Sojka obecná (Garrulus glandarius)

Sojka obecná je nejbarvitější evropský zástupce své čeledi. Je oranžovohnědá s černým ocasem a zobákem, růžovooranžovými končetinami, hnědýma očima a bílým kostřcem, který je zvlášť nápadný při letu. Křídla má černobílá s modrými pírky s černým příčným proužkováním, pod okem černou podélnou skvrnu. Létá těžce, vlnovitě a třepotavě, na zemi poskakuje. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, mladí ptáci jsou tmavší a mají méně výrazná modrá pírka na křídlech. Váží 150 - 180 g, měří 32 - 35 cm a rozpětí křídel má 52 - 58 cm. Obvykle se ozývá chraptivým "kšréé", mňoukavým "pijé", které je pro laika naprosto k nerozeznání od volání káněte lesního nebo svižným "kuit", podobným hlasu puštíka obecného.

Sojka obecná se celoročně vyskytuje ve smíšených, listnatých i jehličnatých lesích, parcích, zahradách, sadech a v poslední době i ve městech v celé Evropě. Ztrácí svou přirozenou plachost a navštěvuje městské parky a zahrady.

Potravu si vyhledává jak na stromech, tak na zemi. Živí se především rostlinnou stravou, zvláště pak žaludy a bukvicemi, které si uschovává do svých skrýší na zimní období, ale též lískovými ořechy, obilím, různými bobulemi a semeny, ostružinami, jeřabinami aj. Živočišnou stravu tvoří především mladí ptáci, vejce, myši, hlemýždi, různí plazi, např. ještěrky nebo malí nejedovatí hadi. Sama se stává častou kořistí větších dravců, např. jestřábů lesních, puštíků obecných nebo sokolů stěhovavých.

Hnízdí od konce května do počátku června. V případě ztráty první snůšky hnízdí obvykle během června ještě jednou. Hnízdo z větviček a vystlané mechem nebo trávou si staví na větvích stromů nebo vysokých keřích obvykle zhruba 5 m nad zemí. Samice klade 5-7 žlutošedých 32 × 24 mm velkých vajec. Inkubační doba trvá zhruba 16-17 dní. Na sezení se střídají oba rodiče, stejně i tak při následném krmení mláďat. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba ve 21-22 dnech života, ale ještě po dobu 3 týdnů jsou svými rodiči přikrmována. V přírodě se může sojka obecná dožít i více než 15 let.

Stehlík obecný (Carduelis carduelis)

Stehlík obecný má štíhlé tělo, dlouhá křídla a silný zašpičatělý zobák. Délku těla má 12 až 14 cm, rozpětí křídel 23 cm a váží 16 g. Je velice pestře zbarvený, svrchu béžově hnědý, křídla má zčásti černá s bílými skvrnami a jasným žlutým polem, zespodu je bílý. Má narůžovělý zobák, hnědé končetiny a charakteristický červený obličej, zbytek hlavy je černobílý. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí ptáci postrádají červenou masku na obličeji.
Nejčastěji se ozývá zvonivým a svižným "tigelitt" nebo drsným "čree" často za letu.

Mimo období hnízdění se velice často objevuje na polích, loukách nebo opuštěných a zarostlých pozemcích, kde vyhledává malá semena různých druhů rostlin, nejčastěji bodláků, na které se specializuje. Zvláště pro mláďata hraje důležitou roli v potravě i menší hmyz. Během konce podzimu se začíná většinou seskupovat do početných, často i více jak 40 členných hejn. Přes nepříznivé zimní období také často zalétává na krmítka.

Hojně se vyskytuje v celé Evropě vyjma větší části Skandinávského poloostrova, v Asii východně až po Bajkalské jezero a jižně po Himálaj a v severní a severovýchodní Africe. Jedinci, kteří unikli z umělých odchovů vytvořili stálou populaci i v Austrálii a na Novém Zélandu.

Stehlíka obecného běžně nalezneme v otevřených světlých lesích, na mýtinách, v zahradách, ovocných sadech nebo v kulturní krajině. Je částečně tažný, na zimu z větší části migruje do jižní a západní Evropy. V České republice se vyskytuje celoročně, v zimě je však o něco vzácnější.

Hnízdí od května do srpna a ročně mívá jednu snůšku. Do většinou dobře ukrytého hnízda na větvích vysokých listnatých stromů klade 4 až 6 vajec, na kterých sedí 11 - 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 13 - 15 dnech.

Straka obecná (Pica pica)

U strak obecných se samec od samice neliší vzhledem. Typické jsou zřetelně oddělené černé a bílé plochy. Černá je hlava, horní část hřbetu, krk, vole, ocas, valná většina křídla. Bílá jsou prsa a břicho, lopatky, dolní část hřbetu, kostřec a vnitřní prapory ručních letek. Černé části křídel a rýdovací pera nejsou opravdu černá, ocas se leskne do zelena a křídla do modra. Mláďata nemají kovový lesk v černém peří a mají širší černý okraj bílých částí ručních letek. Délka těla straky je 40 - 51 cm, ale 20 - 30 cm z toho je ocas. Rozpětí křídel je 52 - 60 cm. Váha kolísá mezi 150 až 240 g.

Straka obecná žije v celé Evropě (s výjimkou Islandu), severní Africe, na většině území Asie a odtud pronikla i na západ Severní Ameriky. Její výskyt je omezen hlavně vhodnými hnízdišti, ale v blízkosti lidských sídlišť je ochotna hnízdit i na zemi. Na většině území se jedná o stálý druh. Ve druhé polovině 20. století její stavy stoupaly, což je mimo jiné způsobeno tím, že se naučila žít v blízkosti člověka.

Straky mají velmi rozmanitý jídelníček. V podstatě jsou schopny živit se čímkoliv včetně odpadků. V přírodě se živí převážně různým hmyzem, měkkýši, drobnými obratlovci, či většími mršinami, ale i rostlinnou stravou, převážně semeny a různými plody. Při sběru potravy se často prochází po zemi, ale sbírá potravu i na stromech a podobně. Straka vybírá z hnízd vejce a mláďata, což je důvod, proč bývá označována za škodnou, avšak v takové intenzitě, která nemá negativní vliv na početní stavy těchto ptáků.

Straky staví poměrně bytelné "nepořádné" hnízdo většinou vysoko v korunách stromů i v klidných ulicích měst. Základním materiálem jsou suché větve pokryté hlínou a drnem. Hnízdní kotlinku vystýlá kořínky, stébly a chlupy. Hnízdo je shora kryto jakousi stříškou z větviček. Tato stříška má chránit hlavně před případnými útočníky. První vajíčka se v hnízdech mohou objevovat již v průběhu března. Ve snůšce bývá 5 - 8 vajec, výjimečně i více. Vajíčka jsou olivově skvrnitá, mnohdy i s tmavší čepičkou. Na vejcích sedí 17 - 18 dní většinou jen samice a pak jsou mláďata ještě dalších 22 - 27 dní krmena oběma rodiči na hnízdě. Po výletu z hnízda zůstávají mladí s rodiči až do příštího jara.
Většina párů nevyužije staré hnízdo. Díky tomu, že jejich stavby jsou bytelné a trvalé, používají opuštěná stračí hnízda mnozí další ptáci (poštolky, kalousi).

Strakapoud malý (Dendrocopos minor)

Strakapoud malý je velký pouze asi jako vrabec domácí, dorůstá 14–17 cm. Rozpětí křídel má 24–29 cm a váží 18–27 g. Celkové zbarvení má černobílé a na rozdíl od ostatních příslušníků rodu mu chybí červeň na spodině těla. Sameček má na hlavě červenou čepičku, která sahá až do zátýlí, u samic je černá někdy žlutobílá.

Žije v Evropě a v přilehlých oblastech Asie, v souvislém pásmu až na Kamčatku, Sachalin a do Japonska. Vyskytuje se i v severní Africe. Obývá menší nebo řídké listnaté lesy, dále i lesy smíšené, lužní, břehové porosty a větší sady a parky. V celém areálu se jedná o stálý druh, v mimohnízdním období se potuluje v nejbližším okolí hnízdišť.

Potravu, kterou si vyhledává ve vrcholcích stromů na svrchu kůry a v dutých větvích tvoří převážně mšice, mravenci, housenky, korovnice a další podobný hmyz. Pouze v zimě si potravu příležitostně obohacuje různými semeny, zalétá i na krmítka.

Oba partneři společně vytesávají hnízdní dutinu do měkčích stromů. Od konce dubna do začátku června snáší většinou 5–6 vajec, sedí oba rodiče 11–12 dní. Po 18–24 dnech mláďata hnízdo opouštějí, 8–14 dní jsou poté ještě rodiči voděna v okolí. Nejvyšší známý věk je 6 let a 5 měsíců.

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius)

Dorůstá 20 až 22 cm. Svrchu je převážně černý s bílými pruhy na křídlech, má světlé břicho a líce, červené temeno a opeření na spodních ocasních krovkách a tmavé pruhy na bocích. Bývá často zaměňován s blízce příbuzným strakapoudem velkým, který je o něco větší a na rozdíl od něj má i černé temeno, světlejší břicho a slabší zobák.
Bubnuje jen zřídka, nejčastěji se ozývá několikrát se opakujícím "gik".

Potravu vyhledává obvykle vysoko na stromech. Požírá zejména drobný hmyz a jeho larvy, které nejčastěji hledá na povrchu stromů, v menší míře i mízu.

Strakapoud prostřední se vyskytuje na velkém území Evropy a v jihozápadní Asii. K životu preferuje listnaté lužní lesy, zvláště staré dubové, habrové a jilmové porosty. V České republice se vyskytuje po celý rok. Po strakapoudovi velkém je naším druhým nejhojněji hnízdícím strakapoudem.

Hnízdí ve stromové dutině s průletovým otvorem o průměru 5 cm, kterou hloubí ve starých, pomalu trouchnivějících stromech nebo tlustých větvích. Klade 4 až 7 světlých, 23,2 × 18,5 mm velkých vajec, na kterých sedí oba rodiče 11 až 17 dnů. Vylíhlá mláďata krmí v hnízdě oba rodiče po 2 týdny, mimo hnízdo pak ještě další jeden týden.

Strakapoud velký (Dendrocopos major)

Černobílý strakatý pták, o váze 65 – 100 g, délce těla 23 - 26 cm a s rozpětím křídel asi 47 cm. Stejně jako ostatní šplhaví ptáci má silný zobák a dlouhý vymrštitelný jazyk. Prsty na noze jsou uzpůsobeny šplhání – dva prsty směřují dopředu a dva dozadu, podobně jako u papoušků.
Strakapoud velký je nejběžnější z českých strakapoudů. Na rozdíl od ostatních druhů žijících v ČR má samec na hlavě pouze červený proužek, ne čepičku. Tu mají strakapoud prostřední, strakapoud malý a strakapoud bělohřbetý. Od strakapouda jižního ho lze odlišit podle zbarvení hlavy. Mezi bílou skvrnou na tváři a bílou skvrnou na krku probíhá černý pásek, zatímco u strakapouda jižního jsou tyto skvrny propojeny. Podle těchto skvrn lze rozlišit i samice těchto dvou druhů, kterým červený proužek na hlavě chybí.

Vyskytuje se ve všech typech lesů, jedná se o velmi přizpůsobivý druh, který lze zastihnout i v městských parcích a zahradách téměř celé Evropy. Žije buďto jednotlivě nebo v párech. Jako ostatní šplhavci má velmi silné krční svaly, které mu umožňují v kůře stromů hloubit zobákem otvory a získávat z ní potravu, tvořenou různými bezobratlými. V období nedostatku bezobratlých (podzim až jaro) se v jeho potravě zvedá podíl semen šišek.

Zahnizďuje do nadmořské výšky 1 200 m n. m. Hnízda si staví v dutinách stromů, které si sám hloubí. V průběhu let jich vytesá mnohem víc, než potřebuje. Ty jsou poté využity netopýry. Dutiny mají kulatý vletový otvor, který má průměr asi 5 cm. Chodba je krátká, zato hnízdní komůrka je až 30 cm hluboká a 15 cm široká. Samice klade bílá vajíčka v období od dubna do června. Počet vajíček je 5 – 6. Mláďata se líhnou po 11 – 13 dnech. Na rozdíl od dospělých mají na hlavě červenou čepičku. Na hnízdě zůstávají asi 3 týdny, krmí je oba rodiče a to přibližně 150x za den.

Střízlík obecný (Troglodytes troglodytes)

Střízlík je drobný ptáček dlouhý asi 9,5 cm a vážící kolem 9 g. Poznáme jej snadno podle hnědě skvrnitého peří a zdviženého ocásku. Právě jeho zbarvení mu dalo lidové pojmenování "oříšek". Obě pohlaví jsou zbarvena stejně. Prachový šat mláďat je řídký a černobílý.
Hlasový projev střízlíka je vábivé "cik - cik," varovné "cerr - cerr."

Hnízdí téměř v celé Evropě mimo nejsevernějších částí Skandinávie a Ruska. Spatřit jej můžeme také v Asii, v severovýchodní Africe a celé Severní Americe. U nás zůstává i přes zimu. Podniká jen menší potulky. Pouze jedinci ze severu se na zimu stěhují k jihu.
Střízlík je obyvatel lesů s hustým podrostem, ale miluje i křovinatá místa kolem rybníků, vodních příkopů apod. Občas se s ním můžeme setkat i v parcích a zahradách.

Jako potrava mu slouží především hmyz, jeho larvy, pavouci apod.

Zjara si sameček zvolí hnízdní revír, který srdnatě brání proti vetřelcům a začne se stavbou několika hnízd z nichž některá jen rozestaví. Samička si prohlédne samečkova díla a vybere si nejvhodnější z nich. Hnízdo je kulovité, až na vchod uzavřené. Vytvořeno je ze stébel, drobných větviček a mechu. Vnitřní vystýlka je z chlupů a peří. Umístěno bývá zpravidla ve větvích smrčků, hromadách dřeva, klestu, ale i mezi kořeny vyvrácených stromů. Ostatní hnízda, která si samička nevybrala zůstanou tzv. odpočinková v nichž nocuje sameček a později po vylíhnutí celá rodina. Na 5 - 7 bílých, jemně hnědě kropenatých vajíčkách sedí pouze samička. Po 14 - 16 dnech se líhnou mláďata, která krmí oba rodiče. Po dalších přibližně dvou týdnech mláďata hnízdo opouštějí. Obvykle zahnízdí během dubna až července dvakrát.
Rodinný život střízlíků se vyznačuje jednou zajímavostí, která je v ptačí říši poněkud neobvyklá. Mláďata z první snůšky totiž pomáhají rodičům krmit své mladší sourozence a ulehčují jim tak práci.
Často do jeho hnízda naklade vajíčko mnohem větší kukačka a staří střízlíci pak často mladou kukačku zdárně odchovají.

Sýkora babka (Parus palustris)

Sýkora babka je silnější pták dorůstající velikosti vrabce. Měří 13 cm, rozpětí křídel má 20 cm a váží mezi 10 a 11 g. Má leskle černé temeno hlavy, skvrna pod zobákem a vrchní strana hrdla je také černá. Líce má čistě až špinavě bílé, vzadu nezřetelně ohraničené. Opeření na hřbetě je pískově hnědé s olivovým nádechem, ocas je šedohnědý a spodní část těla bílá až nahnědlá. Krátký zašpičatělý zobák je šedočerný, končetiny šedé až hnědé. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně.
Stejně jako ostatní sýkorovití pěvci se ozývá širokou paletou zvuků. Nejčastěji u ní můžeme zaslechnout výrazné "ci de", podobné jako u sýkory koňadry, nebo protáhlejší "ci de de de". Má zvučný zpěv složený z opakujících se jednotlivých tónů, nejčastěji z klapavých "dje dje dje", "tye tye tye tye tye", "čip čip čip čip" nebo z "ci vít ci vít ci vít".

Sýkora babka je stálý pták. Obývá listnaté, zvláště vrbové a dubové, i smíšené lesy, parky nebo větší zahrady se stromy. V zimě často přilétá na krmítka. Jejií areál rozšíření je v mírných částech Evropy a severní Asie.

Stejně jako ostatní sýkory je i sýkora babka hbitý pták, často visící na větvích nohama vzhůru. Živí se jak živočišnou, tak rostlinnou potravou. Vyhledává menší i větší hmyz (housenky, brouky, pavouky nebo žížaly) a různá semena, včetně bodláčí. Na rozdíl od jiných sýkorek si sýkorka babka schovává potravu pod kůru stromů na horší zimní časy.

Hnízdí od dubna do června v dutinách stromů, vzácněji pak v dřevěných budkách. Nejprve si vyhledá dutinu ve starých stromech, nejčastěji vrbách, v případě nutnosti ji zvětší a poté vystele mechem nebo travinami, zřídkakdy i drobnými pírky. V dubnu až květnu klade 5 - 9 vajec, na kterých samice sedí 12 - 14 dní. Pokud se v blízkosti objeví nepřítel, vydává stejně jako ostatní sýkory varovné syčivé zvuky. Mláďata opouštějí hnízdo po 17 - 18 dnech. Sýkory babky často zůstávají v páru po celý život.

Sýkora koňadra (Parus major)

Sýkora koňadra je naše největší sýkora, je 13 - 15 cm dlouhá a váží 20 g. Hlavu má černou jen tváře a příuší jsou bílé. Černá barva pokračuje i na náprsenku a zužuje se do černého pruhu, který se táhne přes břicho (u samic je tento pruh tenčí a méně výrazný). Hřbet je žlutavý až zelený, břicho žluté, kostřec a svrchní krovky ocasní modrošedé, křídla jsou tmavá modrošedá s nevýraznou bílou páskou. Zobák je silný, kuželovitý a černý. Mladí ptáci jsou bledší a líce mají žlutavé, zobák hnědošedý. Létá vlnkovitě a poměrně rychle. Má velmi rozmanité hlasové projevy a je poměrně dobrý imitátor hlasů jiných druhů.

Sýkora koňadra obývá většinu Evropy a západní Sibiř. U nás hnízdí v podstatě na celém území, ale se stoupající nadmořskou výškou se početnost snižuje. Vyhledává zvláště listnaté lesy, ale objevuje se i v jehličnatých. Běžně se vyskytuje v blízkosti lidských sídlišť v zahradách, parcích, sadech a pod. Koňadra je převážně stálý či přelétavý druh, část populace pořádá krátké tahy. Z Polska, Ukrajiny a Německa přilétají na zimu k nám, někteří naši létají dále na jih.

Přirozené hnízdění je v dutinách stromů, velmi často obývají budky, ale jsou velmi přizpůsobivé a můžeme je nalézt v hromadách dříví, kovových trubkách, dutinách zdí, starých hnízdech strak a veverek, ale i v zemních děrách. Hnízdo staví pouze samice a pak do něj snáší kolem deseti vajec. Vajíčka váží asi 1,6 g a jsou červenohnědě tečkovaná na bílém podkladu. Na vejcích sedí pouze samička, kterou samec krmí. Délka sezení je 12 - 16 dní, pak oba rodiče 14 - 23 dní krmí mláďata na hnízdě a dalších 8 - 14 dní jsou mláďata krmena po vyvedení z hnízda. Koňadry často hnízdí dvakrát v jedné sezóně. Mláďata setrvávají s rodiči i přes zimu a ještě v prvním roce života pohlavně dospívají. Nejvyšší zjištěný věk byl asi 15 let.

Přes léto se živí převážně živočišnou stravou. Hlavní složku tvoří hmyz v různých vývojových stádiích. Na podzim a v zimě vyhledávají olejnatá semena slunečnice, buku, ořechy a někdy i semena habru. Může i oštipovat dužnaté plody dřevin, pupeny a listy. Mláďata jsou krmena převážně housenkami (i přes 80%), pavoukovci a různými larvami hmyzu. Pro svá mláďata seženou běžně 500 ks housenek denně, čímž velmi úspěšně regulují výskyt hmyzích škůdců. Potravu sbírají na větvích stromů a keřů, na zemi a výjimečně ji chytají i v letu.

V Anglii prosluly sýkorky tím, že se naučily rozklovat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobat smetanu pod ním.

Sýkora modřinka (Parus caeruleus)

Jejím specifickým znakem, který ji odlišuje od podobné sýkory koňadry, je modré temeno hlavy a tmavý pruh přes oči a spodní stranu hrdla. Čelo a líce má bílé, zátylek, křídla a ocasní pera modrá, hřbet je nažloutle zelený, břišní strana těla je sírově žlutá s úzkým černým proužkem, končetiny modravě šedé a barva očí tmavě hnědá. Mladé sýkory jsou nejprve šedé se světle modrým odstínem na zádech, později získají nápadně žlutější zbarvení než jejich rodiče. Dospělá váží 11 g, rozpětí křídel má 20 cm a její délka těla bývá 10 - 12 cm.

Sýkora modřinka je stálý druh. Obývá listnaté i smíšený lesy, parky, aleje, zahrady, ale i centra větších měst v celé Evropě. Na zimu tvoří smíšená hejna a stejně jako ostatní sýkory vyniká i tento druh neobvyklou čiperností a mnohdy při hledání potravy na větvích visí nohama dolů. Na stromech se pohybuje kodrcavými poskoky. Drsné počasí tráví ukryta v nevelké prohlubni v zemi. Sýkora modřinka se nejčastěji ozývá nápadným "tý-tý-tý", jako varovný zvuk používá výrazné "číír".

Sýkora modřinka patří mezi cenné požírače rostlinných škůdců, jako jsou např. motýlí housenky nebo mšice, ačkoli na jaře ráda ožírá i mladé pupeny a listy stromů nebo různá semínka, zvláště pak slunečnicová. V zimním období si potravu ráda zpestří burskými oříšky nebo živočišným tukem v síťkách.

Hnízdí zvláště v dutinách stromů nebo v dřevěných budkách zavěšených na stromech a ke svému hnízdu se vrací každým rokem. Pokud je její hnízdo ohrožováno, naježí chocholku na hlavě, začne vydávat syčivé zvuky a do predátora neohroženě klovat. Hnízdo si staví obvykle z mechu, peří nebo různých trav a jednu až dvě snůšky vajec klade v rozmezí mezi dubnem a květnem. Jedna snůška bývá v porovnání s jinými pěvci bohatá a obvykle čítá sedm až dvanáct bílých, načervenale skvrnitých vajec. Samice na vejcích sedí 12 - 14 dní. Mláďata hnízdo opouštějí po 17 - 18 dnech života.

Šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris)

Šoupálek jak myška šplhá spirálovitě po kmenech stromů, kde se jeho 12 - 14 cm dlouhé tělo s nenápadným zbarvením snadno strácí. Svrchu je hnědý, vespod bílý. Má dolů lehce zahnutý šídlovitý zobák. Při šplhání se opírá o svůj tuhý ocas a ozývá se zvuky "srií-srií". Zpěv je podobný trylku sýkory modřinky. Samec a samice se od sebe zbarvením příliš neodlišují.

Dává přednost hustšímu porostu a jehličnatým lesům. Zahlédnout ho ovšem můžeme i ve smíšených nebo v listnatých. V Evropě ho najdeme kromě západní a severní části téměř všude. Svůj domov neopouští ani v největších zimách.

Živí se převážně škodlivým hmyzem, jeho larvami a pavouky, které vyhledává mezi kůrou a štěrbinami stromu pomocí svého zobáku.

Hnízdo si začíná stavět v půlce dubna a slouží mu k tomu především odchlíplá kůra stromů nebo podobné dutiny. Hnízdo je pak pečlivě vyplněno vetvičkami, lýkem, mechem a především peřím a chlupy. Na 5 - 7 vajíčkách sedí samice 13 - 15 dní. Vylíhlá mláďata krmí oba rodiče stejnou stravou jako sebe. Malý šoupálci pak hnízdo opuštějí po 15 - 16 dnech.

Šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla)

Měří 12–13,5 cm, jeho hmotnost je 7,5–11,5 g. Shora hnědý s méně výraznými bělavými skvrnkami a užším nadočním proužkem než u šoupálka dlouhoprstého. Spodina těla není bílá, ale našedle a na bocích až hnědavě bělavá. Méně výrazné má i pásky na křídlech, naopak zobák má delší a zřetelněji prohnutý. Některé jedince obou druhů není možno bezpečně odlišit ani u odchycených jedinců, v místech společného výskytu může mít i hlas smíšený charakter, připouští se možnost ojedinělého křížení.

Obývá převážně světlé listnaté, popřípadě i smíšené lesy, parky i aleje, typické pro tento druh jsou lužní lesy. Nalezneme ho ve střední, jižní a západní Evropě, severu Afriky, Malé Asii a Kavkaze. Je stálý druh. V mimohnízdním období se potulují na kratší vzdálenosti. Více než 75% areálu druhu leží v Evropě, populace zde mírně rostou a druh je považován za zabezpečený.

Potravu v převážné většině tvoří hmyz a jiní drobní bezobratlí živočichové, v zimě v malém množství i semena. Potravu sbírá na kmenech a větvích stromů, preferuje starší se silně vyvinutou borkou.

Hnízdí 2x do roka. Hnízdo bývá v různých štěrbinách, dutinách a polodutinách na stromech, někdy i na podobných místech na budovách, většinou ve výškách do 2,5 m. Od začátku dubna do konce května snáší 6–7 vajec, sedí pouze samice 15 dní. Hnízdo mláďata opouštějí ve věku nejméně 16 dní, pohlavně dospívají v 1. roce života. Nejvyšší věk u kroužkovaného ptáka je 4,5 roku.

Špaček obecný (Sturnus vulgaris)

Dorůstá 19 - 22 cm, rozpětí křídel má 37 - 42 cm a váží 60 - 90 g. Je porostlý leskle černým opeřením, které ve svatebním šatě získává nápadný modravý nebo zelenavý odstín. Přes zimu se na jeho břiše objevuje husté bílé skvrnění, které je u samic zastoupeno ve větší míře. Končetiny má zbarveny růžově, zašpičatělý zobák je přes léto žlutý, u samců s modrým zbarvením u kořene, přes zimu je u obou pohlaví černý. Mladí ptáci jsou šedohnědí a dospělým se začínají více podobat zpravidla po první zimě, jejich dobrým odlišovacím znakem však stále zůstává hnědě zbarvené opeření na určité části těla, nejčastěji na hlavě.
Špaček obecný je hlučný pták vydávající širokou paletu výrazných a melodických zvuků, dokáže imitovat i hlasy jiných druhů ptáků. Zpěv, kterým se ozývají zejména samci, tvoří řada mlaskavých, skřípavých a hvízdavých tónů. Při vábení se ozývá drsným šéér.

Domovinou špačka obecného je Evropa a západní Asie. V jižní a západní Evropě a jihozápadní Asii je stálý, severovýchodní populace jsou zpravidla stěhovavé a migrují směrem na jih a západ.
K životu preferuje zejména městské a předměstské oblasti, vyskytuje se však také v otevřených lesích a na travnatých plochách, jako je hospodářská půda, pastviny, či golfová hřiště. Přes léto často navštěvuje také sady a zahrady. Mimo hnízdní období je velmi společenský a ve městech, kde má dobré podmínky pro přezimování, se může vyskytovat i v několika tisíci členných hejnech.

Špaček obecný je všežravec. Požírá zejména hmyz, housenky, můry či pavouky, nejrůznější plody, semena i nektar.

V některých oblastech hnízdí až třikrát do roka, často přitom využívá jedno hnízdo, které si dle potřeby upravuje. Klade 4 - 5 malých, leskle modrých vajec, na nichž sedí oba rodiče. Mláďata se líhnou obvykle po 13 dnech jako slepá a neopeřená. Na hnízdě zůstávají 3 týdny a následující 1 nebo 2 týdny jsou rodiči stále přikrmována.

Volavka bílá (Egretta alba)

Volavka bílá má délku těla 90 až 100 cm, rozpětí křídel 140 až 160 cm a hmotnost 0,7 až 1,6 kg. Štíhlé tělo má porostlé čistě bílým peřím. Nápadným znakem je i velmi dlouhý hubený krk, silný žlutý nebo černý zobák a dlouhé černé končetiny. V hnízdním období ji vyrůstají na zádech dlouhá pera, která volně visí nad jejím poměrně krátkým ocasem. Pohlaví se zbarvením neliší. V České republice si ji lze splést s podobnou volavkou stříbřitou, která je však výrazně menší a má na rozdíl od ní žluté prsty. V letu ji od čápů a jeřábů rozeznáme pomocí esovitě stočeného krku.
Nejde o příliš hlučný druh. Na hnízdě se však ozývá chraptivými skřeky "cuk cuk cuk".

Volavka bílá se živí především vodními živočichy (rybami) nebo obojživelníky (žábami, mloky, čolky). Někdy však vyhledává i drobné savce (myši) nebo plazy (ještěrky, nejedovaté hady). Na kořist přitom číhá v nehybném stavu nebo ji pomalu následuje, a nakonec rychlým trhnutím hlavy uchopí do zobáku.

Volavka bílá je částečně tažný druh, ale většinou nelétá příliš daleko. Nalezneme ji v mokřadech nebo na březích řek a jezer v Severní, Střední i Jižní Americe, subsaharské Africe, ve východní až jihozápadní Asii, jihovýchodní a střední Evropě a na velkém území Austrálie. Na území České republiky se objevuje ve větších skupinách vzácně, nejčastěji koncem léta a na podzim. V současné době jde v Česku o kriticky ohrožený a přísně chráněný druh.

Hnízdí v malých koloniích a objemné hnízdo, které je umístěno na stromech poblíž rozlehlých jezer nebo mokřadů, si staví ze stébel rákosu. Ročně má samice jeden vrh, obsahující 2 až 7 bleděmodrých vajec. Hnízdící období se liší podle jednotlivých kontinentů, v Evropě trvá od dubna do června. Na vejcích sedí střídavě oba dva rodiče po dobu 25 až 28 dní. Mláďata bývají často mimořádně útočná, což často vede k úmrtí slabších mláďat. Hnízdo opouštějí zhruba v 6-ti týdnech života.

Volavka popelavá (Ardea cinerea)

Volavka popelavá má délku těla 90 - 98 cm, rozpětí křídel 175 - 195 cm a váží okolo 1,5 kg. V letu esovitě prohnutý dlouhý krk, končetiny a zašpičatělý, silný zobák. Svrchu je šedá, zespodu špinavě bílá, na krku má ze spodní straně černé proužkování, temeno hlavy je černé a zobák a končetiny světle růžové až oranžové. Nápadná je i černá chocholka a černá ramenní skvrna. Obě pohlaví jsou zbarvena stejně, mladí jedinci mají šedý krk.
Za letu se ozývá hlasitým krákavým "krejch".

Volavka popelavá žije v mokřinách, bažinatých jezerech a rybnících, pomalu tekoucích řekách a na dostatečně podmočených nebo zatopených polích a loukách. V některých státech se přizpůsobila i životu poblíž lidských obydlí a je k vidění i v menších městech. Je částečně tažná, většina jedinců ze severoevropských oblastí na zimu migrují do jižní a západní Evropy. V České republice je k vidění celoročně, v zimě bývá však o něco vzácnější.

Stejně jako ostatní druhy volavek je aktivní ve dne a živí se menšími rybami, obojživelníky, korýši, měkkýši, pulci, občas loví i menší savce, hmyz nebo ptáčata. Při hledání potravy stojí v klidné pozici nebo se velice pomalu pohybuje a přitom upřeně hledí na vodní hladinu nebo zem. Poté co kořist spatří, se ji zmocňuje rychlým škubnutím zobáku a celou ji polyká.

Objemné hnízdo z větví staví nejčastěji na vysokých stromech nebo na zemi, vždy poblíž vody. Nevyužívaná hnízda volavek popelavých často obsazují i jiné druhy větších ptáků. Koncem dubna nebo na začátku května samice klade 3 až 5 světlomodrých vajec, které klade většinou v několika hodinových intervalech. Ročně mají jen jednu snůšku vajec, ačkoli v případě ztráty první mnohdy hnízdí ještě jednou. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 25-26 dní. Jelikož bývá mezi mláďaty značný věkový rozdíl, velice často se stává, že nejmladší a nejslabší mláďata nepřežijí. Po 50-51 dnech již umí létat a plně se osamostatňují v 8. až 9. týdnu života.

Vrabec domácí (Passer domesticus)

Vrabec domácí se v dálce jeví jako poměrně nenápadný zavalitý pták, ale při bližším pohledu, zvláště pak na samce, jde o poměrně pestře zbarveného ptáka. Délku těla má 14 - 16 cm, rozpětí křídel 21 cm a jeho hmotnost se pohybuje okolo 30 g. Má krátký zobák, poměrně dlouhá křídla a krátký ocas. Mezi oběma pohlavími jsou znatelné rozdíly. Samec má špinavě šedou břišní část těla, svrchní stranu hnědou v různých odstínech s černými skvrnami a jednou větší bílou v úrovni hrdla. Od samice jej rozeznáme také díky černé skvrně na hrdle a černým proužkem na hrdle. Samice jsou znatelně méně nápadné, šedohnědé, svrchu tmavší. Mladí ptáci jsou zbarveny stejně jako samice. V létě mají obě pohlaví modročerný zobák a hnědé končetiny, v zimě zobák nažloutle hnědý.
Ozývá se širokou škálou švitořivých zvuků. Tokající samec vydává řadu dlouhých švitořivých tónů jako "čilp čef čilp", v období hnízdění se často ozývají dlouhým "čurr".

Vrabec domácí je stálý druh v celé Evropě. Celoročně žije v početných, mnohdy i několika sto členných hejnech.

Dospělí se živí především rostlinnou stravou (semeny, částmi rostlin), příležitostně krmením pro hospodářská zvířata nebo odpadky z domácnosti, mláďata krmí drobným hmyzem.

Ročně má 2 až 4 vrhy. Hnízdo si staví nejčastěji pod okapy, v puklinách ve zdech nebo ve skalách, v břečťanu nebo v jiných hustých popínavých rostlinách na domech, na střešních trámech, pod taškami, na keřích, občas i ve větvích stromů. Hnízda jsou většinou neúhledná a postavená z větviček a vystlaná trávou nebo peřím. Výjimku tvoří pouze hnízda na stromech a keřích, která mají úhlednější kulovitý vzhled.
Často bývá velmi agresivní a zmocňuje se hnízd jiných druhů ptáků, zvláště pak jiřiček, břehulí nebo rorýsů. I své hnízda si usilovně brání. Od května do srpna klade 5 - 6 černě skvrnitých modrobílých nebo bledě zelených vajec o rozměrech 23 × 15 mm. Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 13 - 14 dní a mláďata opouští hnízdo po 17 dnech života.

Vrabec polní (Passer montanus)

Je asi 13 až 14 cm velký, jeho rozpětí křídel dosahuje 21 cm a jeho hmotnost je mezi 20 a 24 g. Od vrabce domácího se liší bílými tvářemi s černou skvrnkou a čokoládově zbarveným vrchem hlavy.

Vrabec polní přirozeně obývá většinu Evropy a Asie kromě nejsevernějších míst. Spatřit ho můžeme i v Severní Americe nebo Austrálii, kam byl zavlečen.

Vyhledává otevřenou krajinu se sady, křovinami a lesíky. Pokud hnízdí v obcích či městech, najdeme ho spíše na jejich okraji nebo v zahradách. Hnízdo rád umisťuje do dutin, budek nebo štěrbin ve skalách a budovách. Většinou ho spatříme v menších koloniích.

Živí se hmyzem, kterým převážně krmí mláďata. Konzumuje více semen plevelů než kulturních rostlin a neoklovává ovoce, škodí člověku mnohem méně než vrabec domácí. V zimě nepohrdne semeny na krmítku.

Výr velký (Bubo bubo)

Tento velký pták má délku těla mezi 60 a 70 cm, rozpětí křídel se pohybuje okolo 170 cm a hmotnost 1,8 - 3,5 kg. Samice jsou zřetelně větší než samci. Na hlavě má z peříček výrazné pohyblivé chvosty připomínající ouška. Zbarvení je značně proměnlivé, obecně svrchu rezavohnědé s tmavohnědými skvrnami, na břiše světlejší odstín s výraznými podélným tmavým skvrněním a jemným příčným mramorováním. V oblasti krku a okolo zobáku je peří světlejší až bílé. Duhovka je ohnivě oranžová. Nohy a prsty jsou porostlé jemnými, zpravidla žlutohnědými až rezavými pírky. Mláďata jsou porostlá zprvu jemným žlutobílým prachovým peřím, po opeření mají matnější zbarvení a kresbu. Let je velmi tichý a střídá mávání s plachtěním. Pokud je vyrušen a nemůže nijak uniknout, čepýří se, nafukuje a výhružně syčí.

Výr velký je rozšířen téměř v celé Evropě, v severozápadní Africe a ve značné části Asie. Nachází se všude, kde má vhodné podmínky pro hnízdění a lov. S oblibou osidluje kamenité stráně, zříceniny s lesy v okolí. Někdy však osidluje i oblasti beze skal, pak osidluje dutiny stromů či opuštěná dravčí hnízda.

Loví v noci v rozsáhlém revíru. Kořistí jsou zejména hlodavci, zajíci, králíci a další drobní savci. Nepohrdne ale ani spícími ptáky včetně dravců. S oblibou pak loví ježky. Ve dne je naopak zase napadán řadou denních ptáků, zejména dravci nebo havranovitými.

Začátkem zimy si výr značkuje teritorium výrazným hú-hú, občas ho prokládá i jinými zvuky, které mohou připomínat zvláštní řehot. Samice houká hlouběji než samec. Výři vytváří stabilní páry s velkou věrností k hnízdišti. Obvykle mají v jedné oblasti několik hnízd, které postupně střídají. Koncem března až začátkem dubna snáší samice 2 - 5 čistě bílých vajec. Samice na nich sedí a hlídá je, samec ji krmí. Samice je březí 31 - 36 dní. Mláďata se líhnou asi po 35 dnech. Postupem času se mláďata rozlézají dál po okolí, po 6 týdnech se už v hnízdě moc nezdržují a postupně se rozcházejí. Dobrými letci se stávají ve věku cca 100 dnů.

Zvonek zelený (Carduelis chloris)

Délka těla je 14 - 16 cm, rozpětí křídel má 27 cm a hmotnost 28 g. Zvonek zelený má štíhlé tělo, poměrně krátký ocas a silný krátký zobák. Samec je celý zelený v různých odstínech kromě křídel a ocasu porostlých tmavějším opeřením. Okraj křídel a ocasu má svítivě žlutý, končetiny červené a zobák světle růžový. Samice je podobná, barva opeření je však spíše hnědozelená. Mladí ptáci jsou nenápadně šedohnědí.
Ozývá se charakteristickým jemným a krátkým "gyk", "kip" nebo pískavým "ťuí". Zpěv je složen z několika jemných a rychlých melodií a velice se podobá zpěvu kanára divokého.

Živí se především semeny různých druhů rostlin, občas požírá i pupeny, květy nebo plody, pro mláďata hraje v potravě důležitou roli drobný hmyz. V zimě jde často vidět i na krmítku.

Zvonek zelený se hojně vyskytuje na okrajích listnatých a smíšených lesů, loukách, polích, v parcích, alejích a zahradách s dostatečně hustým porostem, často i v samotných centrech vesnic a menších měst. Je částečně tažný, na zimu migrují na jih většinou jen jedinci ze severních oblastí.

Zvonek hnízdí od dubna do července často ve větších hejnech nebo ve společnosti strnadů či pěnkav. Samci při toku předvádějí let podobný netopýřímu a přitom se ozývá zvučným zpěvem. Hnízdo staví na stromech, keřích nebo popínavých rostlinách. Ročně mívá dvě snůšky, první v květnu, druhou v červnu. Jedna snůška obsahuje 3 - 8 vajec, na kterých sedí 13 - 14 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 14 dnech života.

Zvonohlík zahradní (Serinus serinus)

Jedná se o malý druh pěvce z čeledi pěnkavovitých. Délku těla má 11 - 12 cm. Svrchní stranu těla, břicho a boky má vždy hustě čárkované tmavými podélnými proužky. Výrazný nadoční proužek se v týle spojuje s proužkem, lemujícím tváře. Uprostřed tváře je světlá skvrna. Kostřec je u samce výrazně žlutý, u samice zelenožlutý. Samec má jasně žluté čelo a kresbu na hlavě, samice má tyto partie žlutobílé.
Ozývá se rychlým, nemelodickým zpěvem, který často přednáší za letu.

V jižní Evropě je stálý, u nás převážně tažný. Hnízdí na různých místech se skupinkami stromů, typicky parky nebo zahrady blízko lidským obydlím. V České republice hnízdí po celém území, nejhojněji v nižších a středních polohách, vystupuje však také vysoko do hor (max. 1250 m n m).

Žluna zelená (Picus viridis)

Délku těla má 32 cm, rozpětí křídel 51 cm a váží od 185 do 250 g. Žluna zelená je nápadný pták s několika anatomickými adaptacemi pro život na stromech. Mezi nejdůležitější patří zajisté silný zašpičatělý zobák, vhodný pro rozsekávání dřeva, silné drápy, které žluna používá při zachycování na kmeni stromů, nepříliš dlouhý, ale přesto silný ocas, který má funkci opěrnou, a v neposlední řadě i ochranné zbarvení. Má olivově zelený hřbet, bílou spodní část těla se zeleným a žlutým odstínem na ocase, šedé končetiny, žlutozelený zobák, rudé temeno a černou obličejovou masku. Pohlaví se od sebe zbarvením mírně liší, samec má červený, samice zase čistě černý vous. Mladí ptáci na lících a břiše tmavé skvrny v řadách. Ve střední Evropě si můžeme žlunu zelenou poměrně snadno splést s velice podobnou žlunou šedou, která je o něco menší, má zelené břicho a černý vous na lících jen mírně naznačený.
Na rozdíl od většiny datlovitých u ní můžeme slyšet bubnování jen málokdy. Mnohem častější jsou hlasové projevy, zvláště pak chechtavé "glyk glyk glyk glyk", tvrdé "kjaik" nebo "kli kli".

Hojně se vyskytuje v západní Asii a celé Evropě s výjimkou Irska, Skandinávského poloostrova a několika středozemních ostrovů. Žluna zelená celoročně obývá listnaté i smíšené lesy, případně i větší parky a zahrady s dostatečným porostem starých a mohutných stromů.

Žluna tráví podobně jako datlové a strakapoudi většinu času na stromech, za potravou však často slézá i na zem. Hlavní složku potravy tvoří mravenci, které ze svých úkrytů získává díky svému lepkavému, až 10 cm dlouhému jazyku. Často požírá i jiný hmyz.

Téměř výhradně do nemocného a měkkého dřeva si hloubí dutiny s nevelkým vletovým otvorem, často však obsazuje i opuštěné dutiny jiných datlovitých ptáků. Přes léto ji slouží jako hnízdiště a v zimě je využívá především jako místo na nocování. Hnízdí od dubna do července a ročně klade 5 až 7 bílých vajec o velikosti 23 × 31 mm. Občas zahnizďuje i v dostatečně velkých ptačích budkách. Na vejcích sedí střídavě samice i samec 19 - 20 dní. Mláďata opouštějí hnízdo po 21 dnech života.